Kde jsme byli v roce 2020

Tento výlet byl velmi dlouhý. Hlavně jeho přípravou. Začínali jsme už loni, vymysleli jsme náplň výletu a nějak nevyhověl žádný termín. Letos na jaře, jsme za to vzali pořádně. Vybrali jsme termín, domluvili ubytování a dokonce i zaplatili zálohu. Pak přišel vir a všechno nám to škrtnul. Termín se zrušil, záloha zůstala a my jsme domluvili termín podzimní. Vyšlo to až na říjen, od středy sedmého do soboty desátého října. S malou dušičkou, ale velkými obavami jsme čekali, co nám dovolí počasí. Dopadlo to dobře. Sv. Kilián, nebo jak se vládci Šumavy říká, nám byl velice nakloněn. Uvítal nás sice končícím deštěm a loučil se s námi pořádnou sprškou, ale dva hlavní dny ani kapka. Měli jsme štěstí.

Na Šumavu jsme jeli čtyři, Irenka, Lída, Maruška a já. Pro mého Favorita tohle nebyl problém. Horší to bylo se zavazadly. Když se nám povedlo všechno naložit a zabouchnout dveře od kufru tak, aby nic nevypadlo, bylo vyhráno. Navigace nám určila trasu a po deváté hodině jsme vyrazili. Při cestě jsme se zastavili jen jednou, u Kadovského viklanu. Když projíždím Kadovem, nikdy si jeho návštěvu neodpustím. Bohužel tentokrát se mi ho nepodařilo rozhoupat, gravitace byla proti. On prý váží 29 tun, s tím hned tak někdo nepohne. V poledne jsme byli na místě v Srní. Dali jsme si zavazadla do penzionu Panenka, který je v centru obce a vyrazili na odpolední procházku. Popojeli jsme 2 km autem a potom našlapali asi 5 km pěšky. V oblasti Sedla je horní nádrž hydroelektrárny Vydra, z nádrže padá voda potrubím na dvě turbíny v údolí. Od nádrže jsme šli do místa, kde končí původní Vchynicko-Tetovský kanál, který sloužil k plavení dřeva. Kanál měl původní délku téměř 15 km, což je už mimo možnosti našich nohou. My jsme si rozdělili kanál na tři úseky, to se zvládnout dalo. Při cestě zpět jsme navštívili Klostermannovu vyhlídku. Byla tam lavička s dalekým výhledem. Cestou z vyhlídky jsme si prohlédli vyrovnávací nádrž – Vodní zámek.

Ve čtvrtek jsme měli hlavní cíl naší návštěvy, cestu podle Vydry z Antýglu do Čeňkovy pily. Na Antýgl jsme se svezli autobusem, abychom se nemuseli vracet. Směr byl zvolený dobře, šli jsme po proudu řeky. Cesta byla 7 km dlouhá a sestoupili jsme o 200m níže. To je průměrný spád 3%, jít to obráceně, byl by to problém. Cesta je to krásná a nesmějí tam jezdit cyklisté. Po celé cestě hučí voda a cyklisty bychom neslyšeli, bylo by tam moc karambolů. Toto je velice správné rozhodnutí, cyklisté mají smůlu, oni si to ale vynahradí jinde. Na cestu jsme měli asi čtyři a půl hodiny, tak jsme ještě stihli šumavskou bramboračku v cíli, a zamávat najednou třem řekám. U Čeňkovy pily se stéká Vydra s Křemelnou a odtéká Otava. Cesta zpět do Srní opět autobusem, tak nám zbyly ještě síly na podvečerní procházku kolem Srní. Svítilo nám na to zapadající sluníčko – to se to fotilo!

V pátek jsme popojeli autem do Mechova a prošli tamní úseky plavebního kanálu. Nejprve jsme šli proti proudu vody k Hauswaldské kapli, asi dva km. Hauswaldská kaple – bylo vyhlášené poutní místo, chodilo se tam i z Rakouska a Itálie. Je prý tam energeticky významné místo a vyvěrá tam léčivá voda. Bohužel, po roce 1950 se z toho udělal vojenský prostor a vojáci kapli vyhodili do povětří. Teď už jsou tam jen základy kaple. Energetické místo by tam mělo být stále, i my jsme se ho pokoušeli najít. I voda tam ještě vyvěrá, samozřejmě jsme ji ochutnali. Dokonce jsme u vyvěračky našli dvě ženy, které si tam nabíjely léčivé kameny. Byl s nimi zajímavý rozhovor. Vrátili jsme se do Mechova a šli jsme po proudu toku asi 1.5 km. Tam býval odtok, kanál se později používal jen v zkrácené verzi. Odtud, k ukončení u Sedla, byl kanál ponechaný osudu a je dost zanesený.

Opět jsme se vrátili do Mechova a autem odjeli k Hradlovému mostu, kde kanál začíná. Říká se tam Rechle. V současné době je kanál využit jen v délce asi 10 km, a je jím napájena nádrž na Sedle.  Na desátém kilometru je vtokový objekt, ze kterého teče voda samospádem potrubím do akumulační nádrže. Elektrárna vodu využívá jen ve špičkách, zbytek času se nádrž plní. U Hradlového mostu jsme byli v podvečer, prohlédli jsme si to tam, a viděli o kolik vody je ochuzena řeka Vydra.  Ještě jsme se dojeli podívat, jak vypadá osada Modrava. Je tam pár pěkných domků a několik větších hotelů, všechno postavené ve starém šumavském stylu. Velmi malebné.

V sobotu jsme se nasnídali, sbalili a již v dešti opustili penzion. S ubytováním jsme byli spokojeni, byl tam klid, neboť bylo již po sezóně. Cestou domů jsme se nejdříve stavěli v Anníně, kde je sklářské muzeum a podniková prodejna, ve které můžete zakoupit výrobky sklárny. I tam jsme nechali pár korun. Ještě jsme se chtěli podívat po Kašperských Horách, ale déšť nám to rozmluvil. Pak už nás navigace v pořádku dovedla až domů. S výletem jsme byli všichni velice spokojeni.

Pavel Podzemský

Po dlouhé přestávce, zaviněné koronavirovou situací, jsme se vypravili na pěší výlet do okolí Prahy. Výlet jsem pečlivě naplánoval, dokonce ověřil, když jsem jej předem nanečisto prošel s vnukem. Kontaktoval jsem některé lidi, o kterých jsem tušil, že jsou schopni plánovaný výlet úspěšně absolvovat. Doba dovolených a letních veder nás donutila několikrát termín posunout. Nakonec jakž takž vyhověla středa 19.8. Po deváté hodině jsme se setkali v autobusu č. 130 směr Zličín. Jeli jsme čtyři. Irenka Krejčová, Dáša Paulová, Jarda Balík a já.

Uskutečněný výlet byl z mého hlediska netypický. Vlastností výletů, které já naplánuji, je to, že bývají postiženi velkou, nebo alespoň malou, katastrofou. Tento výlet byl bez katastrofy. Snad jedině to, že při cestě vlakem zpět, z Loděnice do Hlubočep, nepřišel do našeho vozu průvodčí. Tak se stalo, že jsme každý ušetřili asi osm korun, takže katastrofa do byla jen pro České Dráhy. Ale musím začít od začátku. V autobusu na Zličín jsme se potkali také s Dášou Loučkovou, která jela také, ovšem s jinou partou. Domluvili jsme se, že jdou na výlet Lomy Amerika. Jeli jsme tedy ze Zličína stejným autobusem, jen oni o dvě stanice dál. Oni měli naplánovaný výlet delší, snad ho měli také bez katastrofy.

Přesně podle jízdního řádu jsme vystoupili v Bubovicích Višňovce a nejkratší cestou jsme zamířili k lesu. Po chvilce jsme byli v Solvayových lomech ve skanzenu. Trochu jsme si ho prohlédli, něco málo i pochopili, chtělo by to zasvěcený výklad. I tak to bylo zajímavé. Zamávali jsme osazenstvu výletního vláčku a prošli jsme celé horní patro lomu. Po přibližně 3 km jsme, po rovině, došli na vyhlídku nad Svatý Ján. Dívali jsme se dolů, z výšky 160 metrů na klášter a celé okolí. Bylo tam jen málo lidí, to se jen tak nepovede. Vyhlídka je totiž velmi navštěvovaná. Jenomže většina návštěvníků tam chodí z obce Sv. Ján, a musí tedy do této výšky vystoupat. Dělalo nám dobře, pozorovat při našem sestupu návštěvníky, jak se lopotí do kopce. Dole jsme si prohlédli klášterní kostel a jeskyni poustevníka Ivana. V kostele je i výstava obrázků blízkého okolí a dostali jsme tam dokonce zasvěcený výklad tamního průvodce. Jen jsme si museli pohlídat čas, aby nám neujel autobus, který nás odvezl do Loděnic na vlak. Z vlaku jsme vystoupili v Hlubočepích a busem 120 pokračovali do Slivence.

Výlet dopadl perfektně, už přemýšlíme, kam půjdeme příště.

Pavel Podzemský

Protože je doba, jaká je, přehodnotili jsme náš záměr vyrazit do Grébovky, ale vymysleli jsme „plán B“ a sice, že vyrazíme jen do okolí Slivence, kde je šance, že tam viry nelítají a hlavně tam nejsou moc lidi.

Cíl byl jednoznačně dán, prohlédnout si kvetoucí podléšky za Maškovým mlýnem v radotínském údolí. Vyrazili jsme tedy pěšky ulicí K Cikánce, přešli po mostě dálnici a pokračovali k obecní louce. Cestou jsme zaznamenali nové polní cesty, osázené mladými stromky, které příjemně rozšíří nabídku k pěším i cyklistickým výletům. Za obecní loukou jsme se stočili vlevo a pokračovali až k samé hraně lomu, který stojí nad Cikánkou. Jako všude u nás na kopci, jsou odtud moc hezké výhledy na rozlehlé louky a taky lesy, kterých je tu opravdu docela dost. Z tohoto pohledu i ta cementárna je tak hezky „zašitá“ mezi kopci, že je tam vlastně skoro schovaná. Našli jsme pěšinku dolů do údolí a za chvíli jsme byli u Maškova mlýna. Hned kousek za ním je opravdu v lese stráň, která je touto dobou pokrytá podléškami. Ty už jsem neviděla, ani nepamatuji. Všechno jsme pečlivě zdokumentovali, počkali na autobus a dojeli s ním až na Řeporyjské náměstí, kde jsme přesedlali na bus 130 a hurá do Slivence. Je třeba říct, že cestou jsme potkali lidi na procházce s dětmi nebo se psy, na bruslích i na kolech, ale nebylo jich tolik, abychom se navzájem ohrozili. Zrovna tak v autobusech bylo prakticky prázdno. Jen to klasické kafe jsme si odpustili a rozprchli jsme se domů.

Tak jaro pomalu na krku, všude už se začíná zelenat a i nám je jasné, že nedělní procházky už asi nebudou tak pravidelné, protože každého čeká spousta práce i doma na zahradě. Nicméně, počasí tuto neděli nebylo tak luzné, aby se člověku chtělo dělat něco venku a vyrazili jsme na krátkou procházku, prohlédnout si barrandovské vily. Tentokrát jsme k tomu měli i pomocníka, a sice plánek s trasou i odborníkem napsané informace, kdo, kdy, pro koho event. za kolik jednotlivé objekty vyprojektoval a postavil. Koneckonců je to vidět i na fotkách, že pořád někdo mává nějakým papírem.

Od té doby, co je v provozu barrandovská výstupní a jezdíme nahoru tramvají, asi nikdo z nás na této trase, kudy jsme před lety jezdívali dennodenně, nebyl. Hned, jak jsme začali sestupovat od atelierů z kopce směrem do Prahy, bylo vidět, že se v horní části mnohé změnilo. Nejsou to jen nové objekty v samotném areálu Barrandova, ale i hned za plotem ateliérů jsou nové bytové domy, které stojí přímo na ostrohu nad řekou a odkud je opravdu krásný výhled na údolí Vltavy. Nechtějme radši vědět, kolik taková vyhlídka stojí, ale je to opravdu pohled k nezaplacení. Cestou dolů z kopce jsme se zastavovali u jednotlivých vil, přečetli si případnou krátkou historii objektu a tímto způsobem jsme se dopracovali procházkou kolem celého barrandovského kopce až do ulice Pod Habrovou. Hodně vil na Barrandově má pohnutou historii, tu někdo musel emigrovat, jiného zatkli rovnou na zahradě a dlouho věznili, vilu mu vyvlastnili, v restituci nevrátili, ale nejvíc mně zasáhl příběh jednoho domu právě v ulici Pod Habrovou, kde vojáci SS 8. května 1945 zastřelili 18 lidí. Smutné.

Ulice Pod Habrovou je slepá, navazuje na ni lesík, kterým se projde a vyjdete prakticky naproti Lidlu na Barrandově. I my jsme tamtudy šli. Byli jsme vesměs všichni překvapeni, že hned vedle lesíka, z odvrácené strany od frekventované silnice na Barrandov, je schovaná a opečovávaná chatová kolonie, kde vládne klid a mír a málokdo by tipoval, že hned za kopečkem vede dálnice i tramvaj. Když už jsme byli zpět na Barrandově, došli jsme až k cukrárně, kde jsme se po právu odměnili. Cesta sice nebyla nijak extra dlouhá, něco málo přes tři kilometry, ale byli jsme docela vyfoukaní. Tak zase příště!

Pavla Bouchnerová

A zase jsme měli kliku! Vydali jsme se na Vyšehrad, abychom si hezky zmapovali všechny dostupné kopce kolem našeho revíru. Pánbůh nad námi držel ochrannou ruku, bylo nádherné počasí, obloha zářila všemi barvami, od úplně černé až po azur. Krása! A podařilo se, že Vyšehradu se mraky vyhnuly a celou vycházku jsme zvládli bez úhony. Vyrazili jsme tedy obvyklým způsobem ze Slivence a hned na Barrandově jsme přesedli na 170, která nás dovezla až k metru na stanici Budějovická. Metrem 2 stanice – a byli jsme na Vyšehradě. Žádné zdlouhavé zdolávání kopce od Výtoně, to ani náhodou! Bylo fakt nádherně, poměrně dlouho jsme se zdrželi na hradbách a fotili a fotili. Nejvíce se zase tužili naši „dvorní fotografové“, jak se můžete přesvědčit níže. Taky jsme dost času strávili odhadováním, na kterýže objekt právě hledíme… Chvílemi je to docela složité, ale je pravda pravdoucí, že Praha, se svými barevnými střechami, je opravdu úchvatná, což jiné metropole zase až tak úplně nemají. My, co jsme se zasekli na hradbách, jsme oželeli návštěvu Slavína, ale časově nám to klaplo, že jsme se s 1. družstvem zase setkali před kostelem Petra a Pavla. Nafoceno bylo, prohlédnuto taky a tak jsme přistoupili k poslednímu bodu programu: „Kaffee und Kuchen“, jak říkají Němci. Sešli jsme po schodech na Výtoň a první tramvají jsme se přesunuli do Václavské pasáže, kde jsme doplnili zásoby energie. Cestou jsme sice ztratili jednoho účastníka, ale díky mobilnímu telefonu jsme ho nasměrovali do správné kavárny a po konzumaci jsme už mohli pokračovat domů. Sice i v této fázi jsme se nějak poztráceli, ale do Slivence přece trefí každý….

Jo, a příště (8. 3. 2020) nás čeká Barrandovský kopec s jeho výstavnými vilami, tak jen aby nás nezaskočilo počasí!

Tak tuto větrnou neděli jsme cíl cesty vybrali zase dobře. Jeli jsme se schovat pod střechu – do Zahradnického centra Chládek na Praze 6. Vyrazili jsme tentokrát o trochu dříve, protože cesta tam přece jenom chvilku zabrala. S přestupem na Hradčanské jsme byli ze Slivence na místě asi za hodinku. Zahradnictví Chládek bylo pro mne osobně zase vstoupení na neznámou půdu. Ale zajímavou! Venku už byly vysázené různé květiny, kterým současné počasí nevadí a vevnitř byly vystavené květiny pro doma i na zahradu v květináčích – vše určené k prodeji. Jenom škoda, že skutečná venkovní zahrada se bude otevírat až příští víkend. Část zahradnictví byla věnována právě prodejní výstavě orchidejí a na tu jsme se přijeli podívat. Od velkolepého utrácení, a že by bylo za co, mne naštěstí vždycky v poslední chvíli odradilo vědomí, že z Ořechovky do Slivence je fakt daleko a že se s tím přece nepotáhnu. Nicméně, našli se mezi námi jedinci, kteří podstoupili i daleký transport a bez úhony. My, nenakupující, jsme si vystačili s  focením jednotlivých krásných aranží nevídaných květů a barev, abychom se mohli kochat i v budoucnu, až budeme na výstavu vzpomínat. Ocenit jejich krásu a různé druhy můžete v přiložených fotkách, kde je zdokumentovali pánové Jarda Balík a Pavel Podzemský, kteří všeobecně tyto naše „cestovní“ články, k mé velké radosti, fotkami doplňují. Protože každému trvala prohlídka jinak dlouho, ve finále jsme se rozdělili, někdo jel domů, někdo si dal na místě samém něco dobrého ke kávě, ale to nemění nic na tom, že spolu jezdíme rádi. Důkazem toho by mohla být i příští vycházka, a sice na Vyšehrad. Jen se asi budeme muset nějak popasovat s počasím, protože prakticky do teď bylo pořád docela hezky, ale jak jistě všichni víte: “Nic netrvá v světě věčně…“

Pavla Bouchnerová

Jistě už hoříte touhou dozvědět se, kam vedly naše cesty minulou neděli (16. 2. 2020). Dobeška, skvělý nápad! Nedávno jsme byli na Dívčích hradech a odtamtud jsme mohli pozorovat prakticky na protějším břehu právě Dobešku.  A teď, podle známého úsloví, že je třeba poznat koně z obou stran, jsme tedy vyrazili na Dobešku, abychom si, pro změnu, prohlédli Dívčí hrady z protějšího břehu. Zase krása a nečekané výhledy. Fyzicky nebyla procházka nijak náročná, volíme si cíle, které jsou snadno dosažitelné MHD, prakticky na každý kopec se necháme v pohodě vyvézt, takže nemusíme nahoře dlouho sbírat zbytky sil a můžeme se rovnou kochat. Jen škoda, že dopolední sluníčko nevydrželo až do odpoledne, to by byly fotky ještě povedenější. Ale i tak byla procházka velmi příjemná. Když jsme se dostatečně vynadívali, pohodlně jsme se skutáleli dolů do Braníka, kde jsme chtěli navštívit cukrárnu vedle Branického divadla. Bohužel, obé bylo zavřené. Nicméně servírka v protějším hotelu, kde jsme vzali zavděk občerstvením, nám prozradila, že divadlo má nového nájemce a během března by zase mohlo začít fungovat. Při posezení byly ukuty další pikle, co se týče následujících týdnů, už se zase těším! Tak třeba hned příště vyrážíme na výstavu orchidejí. Pevně doufám, že bude jenom koukací a nikoliv prodejní, aby mi vystačily finance 🙂

Pavla Bouchnerová

Tento článek bude krátký asi tak, jako náš výlet na Malvazinky za Karlem Gottem. Vyrazili jsme tradičně po obědě 2. 2. 2020 ze Slivence, abychom na přání části účastnic navštívili Mistrův hrob na Malvazinkách. Autobusem z Knížecí jsme dojeli přímo ke hřbitovu, kde jsme poměrně snadno cíl dnešního výletu našli. Místo posledního odpočinku je opravdu velmi hezky a vkusně pojaté, je tam spousta květin i svíček, je vidět, že cestu tam si najde spousta lidí. Protože už drobně pršelo, dlouho jsme se nezdrželi, prošli jsme hřbitovem, kde už kvetou i první sněženky a talovíny, sešli jsme podél Pavího vrchu dolů do údolí a již za deště jsme se ukryli ve zrenovované restauraci U svaté Anny na Radlické. Nutno říct, že interier restaurace je zmodernizovaný, nicméně duch zůstal ještě hluboko v socialismu.  Servírka, ač věkem mladá a socialismem tudíž nedotčená, nám na naši prosbu, že bychom si dali kávu a k ní něco sladkého odvětila, že moučníky až od tří hodin. Teprve po upozornění, že je za deset minut 3 pravila, že se tedy zeptá. Ne všichni ovšem chtěli kávu, byla i poptávka po malém pivu. „To netočíme“, pravila. Nabídla sice „šnyt“, ale to není malé pivo. Objednávka byla tudíž změněna na „řezané pivo“, ouha, ani řezané. Takže se dotyčná zájemkyně o pivo nakonec musela smířit s Coca Colou. Asi s ní mají nějakou výhodnou smlouvu, protože jinak netuším, když mají na výběr asi 8 piv, proč není možné si ho dát…..  Během této debaty uběhlo asi těch pár minut do 3 a my si mohli dát tedy i něco ke kávě. No, nevím, jak ostatní, ale mně už svatá Anna asi nikdy neuvidí.

Pavla

Týden uběhl jako voda a v obvyklém poobědním čase 26. 1. 2020 se scházíme v autobuse. Nikdy se moc přesně neví, kdo všechno vlastně pojede, ale jak projíždíme jednotlivé zastávky ve Slivenci, utěšeně nás přibývá. Je to prima, každou chvíli můžete jít s někým jiným a povídat si. Takže se všichni hezky prostřídáme a přitom hledáme tipy na další vycházky.  Musím říct, že jich je docela dost a máme se na co těšit.

Semmering nezklamal! Přijel jeden vagonek, už z Hlavního nádraží docela plný, ale všichni jsme se vešli. Cesta vede zajímavými zákoutími Prahy 5 a pohledy jsou to opravdu neotřelé, protože to tam známe maximálně z auta, tramvaje nebo autobusu. Ale z vlaku? Moc pěkný. Dojeli jsme do Hostivice, prošli jsme od nádraží na náměstí, které sice mají hezké, ale kam se hrabou na Slivenec s naším Nebeským rybníkem! Po občerstvení v cukrárně na náměstí jsme se rozdělili. Část chtěla jet zpět autobusem a část ještě jednou vlakem.  My, vlakoví, jsme se šli projít k Litovickému rybníku, kde se dříve dalo i bruslit, dneska tam po slaboučkém ledu jen opatrně našlapují kachny a došli jsme až k hostivické tvrzi. Potom jsme už pospíchali zpět na nádraží, což je docela kousek a vlak jsme stihli jen tak tak.  Domů jsme přijeli až za tmy, ale maximálně spokojení. Zase jsme si potvrdili, že i okolí Prahy je moc pěkné a nabízí spoustu hezkých výletů.

Pavla Bouchnerová

Tak se to povedlo!  V neděli 19. ledna jsme vyrazili na Dívčí hrady. Paráda! Je sice fakt, že jsme se moc nenadřeli, ale procházka to byla fakt moc pěkná. Vyjeli jsme jako obyčejně po obědě ze Slivence a abychom se moc neunavili, tak jsme u důchoďáku přestoupili na 231, která nás dovezla prakticky až nahoru na kopec.  Nahoře je krásná planina, která je protkaná spoustou vyšlapaných cestiček, takže je hned vidět, jak oblíbené místo Dívčí hrady jsou. Přestože nebylo nijak lákavé počasí, výhledy z této výšky opravdu stály za to. Takže jsme se chvíli kochali a fotili a pak jsme se vydali přes pláň směrem na Hlubočepy. Protože ale bylo docela kluzko a mlhavo, procházku až do Hlubočep jsme si nechali na jindy  a brzy jsme zahnuli směrem dolů, ke Žvahovu. Na zastávce vlaku na Žvahově jsme si řekli, že příště bychom tedy mohli zkusit právě Pražský semmering, skutáleli jsme se z kopce a vyšli viaduktem na Žvahově rovnou u stanice tramvaje. V jejím teple jsme trochu rozmrzli a na základě všeobecného usnesení jsme na Chapliňáku zapadli do cukrárny. Tak to se taky povedlo a pak už rovnou domů. Tak uvidíme, jak se nám podaří Semmering.

Pavla Bouchnerová

Ani jsme se nenadáli a máme tu rok idylický pro všechny sklerotiky. 2020 si bude dobře pamatovat každý! Tak snad se nám i pěkně vyvede!

Protože je letošní zima milosrdná, scházíme se prakticky pravidelně k nedělním vycházkám na místa, která vždy navrhne někdo z nás. Většinou jsou to takové ty „neuskutečněné sny“ jako, tam jsme chtěli vždycky jít, ale nikdy jsme tam nebyli.  Už jsme byli obdivovat jesličky u Kapucínů na Loretánském náměstí, příští výlet vedl pro změnu na Nový Svět na Hradčanech. Vždycky se hezky projdeme a ve finále se jdeme odměnit kávou a něčím dobrým k tomu.

V neděli 12. 1. 2020 padla volba na Hanspaulku a kostel sv. Matěje, kde někteří z nás nikdy nebyli. Vyrazili jsme po obědě autobusem (bylo nás 11) ze Slivence a dále tramvají na Hradčanskou. Přestoupili jsme na autobus a za chvíli jsme byli na místě. Prošli jsme hřbitovem, kde je m. j. pochovaný i Alois Rašín a protože jsme měli kliku, byl otevřený i kostel sv. Matěje a v něm byly vystaveny i betlémy. Nejzajímavější byl ten perníkový, který nejen že je opravdu veliký, ale i krásně voní. Pak jsme šli dál procházkou přes Hanspaulku, obhlíželi zahrádky kolem vilek a myslím, že valná většina z nás už se těšila na jaro, až se budeme zase moci pustit do jarních prací. Cestou jsme narazili na pizzerii, takže jsme vycházku zakončili  hostinou a pak vyrazili zpátky do Slivence.

Zase to bylo fajn a už se těším na příští, to by se mi mohl vyplnit právě můj „neuskutečněný sen“ a sice Dívčí hrady!! Tak jsem zvědavá …..

Pavla Bouchnerová