Kde jsme byli v roce 2022

7. 3. 2022 jsme navštívili další pražské pasáže a průchody. Sraz byl u Jindřišské věže. Odtud jsme ze Senovážného náměstí prošli přes zajímavě řešený dvůr, kde byly skleněné kavárenské boxy zařízené pro letní posezení. Pokračovali jsme pasáží Slovanského domu. Po ulici Na příkopě jsme přešli do Pánské pasáže (dříve Rottova) a přes Ovocný trh a kolem Karolina Železnou ulicí do Kamzíkové pasáže. Prohlédli jsme si i Hrzánskou pasáž, která je vlastně rovnoběžná. Celetnou ulicí jsme došli k číslu 17, kde je průchod k divadlu Kašpar – kousek dál v čísle 25 pasáž Bolzano. Poslední pak byla pasáž v Burzovním paláci, která nás zavedla do obchodního domu Kotva. Tam jsme si zašli na kávu a pak metrem domů. Vycházka se povedla, počasí nám přálo, turistů stále není mnoho a tak jsme poznávali zákoutí Prahy upravené i ještě čekající na šikovné české ručičky.

Čulíková, Krejčová

tak sláva nazdar výletu! Konečně jsme se dočkali a mohli jsme zase vyrazit ve větším počtu za zajímavostmi, tentokrát do Polabí.

Na úvod musím zmínit, že výjezd byl v režii „spojených osad důchodcovských“, což znamená, že účastníci byli nejen ze Slivence, ale hlavně z Prahy 5 a absolvovali jsme s nimi už nejeden pěkný výlet.

Takže ve středu 6. dubna jsme se vydali – skoro by se dalo napsat vydaly, protože pánskou část zájezdu tvořil jen jeden odvážlivec plus řidič. Takže klasická dámská přesila. Vydali jsme se do Přerova n. Labem, abychom si prohlédli místní skanzen. Cesta netrvala dlouho a už nás vítala paní průvodkyně, která zasvěceně pohovořila o zdejších originálních chalupách, které sem byly v rozebraném stavu dopraveny z různých částí Čech a na místě opět sestaveny. Objektů je ve skanzenu opravdu hodně a v každém je uspořádána výstava předmětů běžné potřeby, které byly na vesnicích používané v minulosti. Škoda, že pánové nebyli, jistě by byli nadšeni starými stroji a různým zachovalým zemědělským náčiním. Měli jsme štěstí, že počasí nám přálo, takže jsme kromě objektů pečlivě prohlíželi i zahradní úpravu a porovnávali, co už jim kvete a nám doma ne.

Po prohlídce, po chvilce na kávu a drobných nákupů jsme se přesunuli do nedalekého Kerska, abychom navštívili „Lesní ateliér“ manželů Kubových. Paní Kubová nám povídala o společenském životě v Kersku, povyprávěla o slavném Bohumilu Hrabalovi i o akcích, které se v Kersku pravidelně pořádají. Pozvala nás do jejich lesního ateliéru, který je plný výrobků jejího manžela, keramika pana Kuby. Opravdu moc hezké věci tam měli a myslím, že málokdo odjížděl s prázdnou.

Ještě jsme se busem přesunuli k bývalému domku Bohumila Hrabala, který jsme si prohlédli jen přes plot. Pak už jsme ujížděli zpět do Prahy. Pan řidič nás, jako obvykle, vysadil na Černém mostě a za hodinku jsme byli doma.

Už se zase těšíme na další výjezd, protože tenhle byl moc pěkný.

PB

Na schůzce seniorů jsme se dohodli, že uskutečníme procházku ke studánce nad Malou Chuchlí. Domluvili jsme se na sobotu 7. května ve 13 hodin v autobuse č. 120. Vystoupíme v Novém Slivenci, odtud je to nejblíže. Počasí slíbené pěkné, vycházka celkem nenáročná, vypadalo to dobře. Protože jsem byl požádán, abych výlet vedl, připravil jsem si nějaké podklady, abych měl co povídat. Jenže člověk míní a okolnosti mění. Ráno mě nečekaně postihly zdravotní potíže, bylo lepší, na vycházku nejít.  Vycházka se tedy uskutečnila beze mne, takže jen z doslechu jsem se dověděl, že vás bylo devět. Dověděl jsem se, že vycházka dopadla dobře, prostředí u Mariánského pramenu se líbilo, vycházka byla úspěšná.

Mariánský pramen patří k nejvýznamnějším pražským pramenům, je dost vydatný, dává stabilně 2,5 l vody za vteřinu. Byl dokonce do r. 1984 používán k napájení vodovodu v Malé Chuchli. Bohužel se později ukázalo, že voda v prameni překračuje množství dusičnanů, takže dnes je voda nepitná. Dále je voda dost nasycená kalcitem, to potvrzuje, že masív kopce je z vápence. Ten se do vody rozpouští a po vývěru se usazuje jako travertin.

Od pramene jste museli vystoupat zpět ke Slivenci, vzali jste to přes malou zoologickou zahradu a po staronové cestě jste se vrátili do Slivence. Jak jsem se dověděl, procházka k Mariánskému prameni se vám líbila, možná by to chtělo ještě nějaký pramen navštívit. Máme jich v okolí několik.  Napsal neúspěšný výletník Pavel.

uf, to je vedro, takže nejlepší volbou je sednout si doma k počítači a vylíčit Vám komentovanou prohlídku Barrandovských ateliérů.

Myslím, že řidič 230 z toho musel být docela překvapený, že má plný autobus. Někteří na Barrandově nikdy nebyli, ale dobrá polovina z účastníků tam pracovala, takže jsme se přijeli podívat, co se za tu dobu změnilo.

Prohlídku jsme začali hned v přízemí hlavní budovy, tam, co dříve bývaly ordinace všech možných lékařů, aby se „mančaft“ netoulal  po doktorech bůh ví kde. Dnes jsou prostory využity k výstavě kostýmů a fotografií z historie BA. Poté, co jsme si osvěžili paměť, nás pan průvodce vzal podívat nejprve do jednoho menšího ateliéru, který rozlohou připomíná asi půlku fotbalového hřiště a posléze v další budově do velkého ateliéru, jehož rozměry ani nejsem schopna určit. Tam se stavěly právě kulisy a panoval tam čilý ruch.

Musím přiznat, že my, co jsme na kopci léta pracovali, jsme byli zvědaví hlavně na změny na „kopci“ samém. Tak např. je zbořený trikový ateliér a místo něj stojí budova televize Barrandov. Zrovna tak je zbouraný Filmový průmysl a místo něj nestojí nic… Ale budovy, které přežily, jsou opravené, upravené, přibyla spousta dalších novostaveb a potkáte tu ještě sem tam i nějaký „dřevák“. Po obhlídce venkovních prostor jsme se přesunuli do fundusu, který je rozdělen na pánskou a dámskou část a kde vládne neuvěřitelný pořádek. Štendr bílé košile, štendr barevná saka, štendr kožichy atd., spousty klobouků, spodniček, vycházkových holí – moc pěkné.

Ti z nás, kteří vytrvali a dlužno podotknout, že odpadlíků bylo tentokrát docela dost, se šli ještě podívat na exteriéry, kde v současné době stojí středověké město a kde už bylo natočeno několik filmů. Tato kulisa patří BA, které ji zájemcům pronajímají. Když už jsme měli tu možnost, vylezli jsme si i hradby toho „papundeklového“ hradu, všechno pečlivě vyfotili a možná nějakou fotečku najdete i pod článkem.

Poděkovali jsme panu průvodci, ze zadní vrátnice jsme byli na stanici hned a měli jsme štěstí, dvěstětřicítka jela za 5 minut, čímž naši spokojenost s vycházkou završila.

Pavla B.

Ve středu 5. 10. 2022 senioři z Holyně, Slivence a Lochkova se sešli před Týnským chrámem s cílem prohlédnout si jeho interiér. Komentovanou prohlídku nám zajistil pan Filipec.

Chrám stojí na bývalém Týnském dvoře u východního okraje Staroměstského náměstí a svými věžemi a vysokým štítem vystupuje vysoko nad okolní budovy, má dlouholetou a bohatou historii od 14 století. Ještě na počátku 20. století nesla zdejší fara titul “první fara Království českého a královského hlavního města Prahy”. Poměrně klidné období svatyně přerušil požár roku 1679. Další požár zdevastoval interiér roku 1835. Druhá polovina 20. století je spjata s působením Msgre Jiřího Reinsberga, zdejšího kaplana, který zde působil několik desetiletí a má velkou zásluhu na starobylé kráse kostela. K obnově chrámu se přistoupilo v roce 1972 a dokončení bylo naplánováno na rok 2000. Restaurátorské práce však pokračují dál.

Pan Filipec nám popsal architekturu kostela, okna, věže, vnější výzdobu. Interiér jsme s panem průvodcem postupně prošli, upozornil nás na nástěnné malby, barokní oltáře s bohatou řezbářskou a sochařskou výzdobou, některé s obrazy Karla Škréty, a sochy Jana Jiřího Bendla, na hlavní oltář, plasticky zdobenou kazatelnu, hrob dánského hvězdáře Tycho Brahe (zemřel v Praze r. 1601), mramorové sousoší sv. Cyrila a Metoděje, gotickou cínovou křtitelnici. Viděli jsme náhrobek Šimona Abelese a vyslechli povídání o jeho osudu. Dívala se na nás tvář Panny Marie od akademického sochaře Petra Váni – stejná je na Mariánském sloupu umístěném před hlavním vchodem do Týna. Upozornil nás na restaurované varhany a pozval nás na Mozartovu hudbu. V chrámu je nádherná akustika. Doba strávená s panem Filipcem byla hodnotná, povznášející a děkujeme mu, že nám svůj čas věnoval.