Kde jsme byli v roce 2023

Využili jsme jeden z posledních dnů otevřené výstavy obrazů pod názvem KRUHY NA VODĚ. Výstava byla v pojišťovně Kooperativa v Praze 8 – Karlíně v galerii ve 3. patře s bezbariérovým přístupem. Pojišťovna patří k podporovatelům umění, krásna  –  kulturního dědictví naší země. Může se pochlubit kolekcí uměleckých děl, která vypovídají o vývoji českého výtvarného umění. Výstava KRUHY NA VODĚ ukazuje, jak velkou estetickou roli voda v naší krajině má. Malíři,  převážně z minulého století, nám vodu ukázali ve střídání ročních období, hru světel a života kolem vody. Komentovaná prohlídka byla nesmírně zajímavá a přitažlivá.

Krejčová

Na středu 22. 3. 2023 jsme měli domluvenou komentovanou prohlídku výstavy soch akademického sochaře Ladislava Janoucha v GALERII KOOPERATIVA. Provázela nás paní Krahulcová a to je záruka kvalitního a vtipného komentáře.

Výstava předního českého sochaře Ladislava Janoucha představuje návštěvníkům průřez jeho celoživotní tvorbou. Sochy, kresby a náčrty velmi dobře prezentují obraz českého sochařství v uplynulých padesáti letech. Sochař plně využívá zvolených materiálů – dřeva, kamene i litého kovu. Zobrazuje lidské tělo – antikou inspirovanou symboliku člověka, radost ze sportovního výkonu, zamyšlení nad tváří portrétovaného, vztah matky k dítěti či okouzlení tvary ženského těla.

Výstava je krásná – trvá od 2. 3. – 16. 7. 2023

Místo: Galerie Kooperativy, Pobřežní 665/21 Praha 8 Karlín. 3. patro, bezbariérový vstup. Jedna stanice tramvaje za Florencí.

Otvírací doba: út – pá 14-18, so-ne 10-18 Vstup ZDARMA

Krejčová

Kdysi, populární zpěvák Karel Štědrý měl píseň: Já chodím pilně do houslí a cvičím, a cvičím… a i my jsme byli Miluškou Velickou pozvaní do Houslí. Jenže tentokrát se nejednalo o hudební nástroj, ale o údolí v Lysolajích s názvem Housle. Organizace výletu byla jednoduchá, stanoveno datum a čas odjezdu tramvaje z určené zastávky a ono to fungovalo bezvadně. Já jsem byl na tuto přírodní zajímavost zvědavý. Přidala se jen Jarka. Podle pokynů jsme se sešli s Miluškou, další účastnice vycházky přistoupily do tramvaje u Anděla. Společně jsme dojeli až do Lysolají. Po vystoupení z autobusu jsem si účastnice nenápadně spočítal, aby se o každém vědělo. Bylo nás dohromady sedm. Přesunuli jsme se k fontánce, která je napájena vodou ze studánky a Miluška nás seznámila s dějinami Lysolají a přírodní památkou Housle. Pak už jsme pomalu postupovali do zajímavých míst. Nejdříve Zázračná studánka, dnešní pramen Lysolajského potoka, potom Kaple a dál dolů do rokle. Údolí se zužovalo, různě kroutilo, jak ho v minulosti Lysolajský potok utvořil. Pozorovali jsme různé druhy podloží a představovali jsme si, jak to před milióny let vznikalo. Údolí bylo ukončeno amfiteátrem pískovcových vrstev. Po kilometru to dál nešlo, byl čas to otočit k návratu. Vraceli jsme se stejnou cestou. Tím jsme našlapali celkem dva kilometry. Nebylo to moc, většině to k hezké procházce stačilo. Já a dvě čipernější účastnice jsme se ještě pokusili najít jakousi skulpturu, která má představovat brontosaura – leč marně – nenašli jsme. Všichni jsme se znovu sešli u fontánky, vybrali jsme si čas odjezdu autobusu a stejně, jako tam, jsme se tentokráte rozešli do svých domovů. Bylo to výborné, počasí nám přálo, snad bude přát i na další akce.

Výlet zapsal a popsal Pavel.

Možná jsem to zavinil já, při minulém výletu do Lysolají, jsem se zmínil, že jsem nikdy nebyl v pražské Šárce. Hned na první schůzce po prázdninách, Miluška navrhla tři termíny, kdy výlet uskutečnit. Vybrali jsme hned ten první, počasí vypadalo přijatelně, jen jsme si neuvědomili, že na trati do Liboce, je ještě výluka. S tím jsme si hravě poradili. Šli jsme, podle mě netradičně, po proudu Šáreckého potoka. Ukázalo se, že to mělo mnoho výhod. Nebylo to tak namáhavé a šli jsme po sluníčku, což je pro fotografování výhodnější. Sešlo se nás osm. Hned v Liboci nám Miluška přečetla celou historii tohoto údolí. Začali jsme sestupem do soutěsky Džbán, pro romantické duše, jistě nejkrásnější část údolí. Sestoupili jsme po cestě se schody, to byla nejobtížnější část cesty. Opatrně jsme tento úsek zvládli a potom už jsme se jen kochali krásným okolím. Jak se cesta klikatila, otvíraly se stále nové pohledy. Kozákova skála, Šestákova skála, Dívčí skok, Nebušická skála, jen se dalo litovat, že nikdo z nás neholduje horolezectví. Tam by bylo příležitostí. My už takové libůstky musíme přenechat mladším. Nám stačí dobře a trpělivě zdolat oněch šest kilometrů vzdálenosti. Všichni jsme to zvládli, jen mě, druhý den bolely nohy. Vypadá to na slabý trénink. Po příjezdu autobusem z Jenerálky na Bořislavku, jsme se rozprchly, jako když do vrabců střelí, takže jsme se nestačili domluvit, na příštím tréninku.

Napsal Pavel.

Dny se krátí, máme již po podzimní rovnodennosti, takže oficielní podzim. Naštěstí počasí ještě připomíná léto, tak jsme toho využili a uskutečnili vycházku do lesoparku Cibulka. Sraz jsme si tentokrát stanovili na zastávce autobusu Křížová. Již při cestě autobusem jsem si uvědomil, že tento výlet nemůže dopadnout špatně. Na zastávce Křížová se mnou z autobusu vystoupila lékařka a dvě zdravotní sestry. Připadal jsem si jako president. Přešli jsme po lávce na Severní nástupiště a počkali na vlak. Tam to bylo zvláštní. Tato část Smíchovského nádraží se ruší, od října již nebude existovat. Podle toho to tam vypadalo. Informace žádé, možnost si sednout na lavičku nikde. Naštěstí vlak přijel včas a vyrazili jsme směr Pražský Semering. Bylo nás tradičně osm.Těšil jsem se, že jízdu po vysokém mostě v Hlubočepích nafotím, to jsem se spletl. Když se jede po mostě, není vidět a tudíž se nedá vyfotit. Vlak jel svižně, první zastávku Žvahov dokonce projel bez zastavení. Trochu jsme znejistěli. Snažil jsem se ostatní uklidnit, všimli jste se, alespoň zpomalil. Další zastávky již neprojížděl, stačilo najít tlačítko a dát mašinfírovi znamení. Vystoupili jsme na Cibulce a kousek přešli k lesoparku. Tradičně nás Miluška seznámila s dějinami rozlehlého lesoparku a takto vědomostně vybaveni jsme zahájili procházku. Došli jsme k rozhledně Cibulka a jen dva zdatní jsme vystoupili nahoru. Výhled tam nebyl veliký. Zatímco rozhledna je od vybudování, stále stejně vysoká, stromy rostou dál. Potom už jsme procházeli rozlehlým areálem a navštěvovali jednotlivá místa. Sochu Kronos, Dianu, kapličku Nad Dianou, lesní hřiště Peklíčko a Poustevnu. Sestoupili jsme k usedlosti Cibulka a rekonsruovanému Čínskému pavilónu. Dále jsme sestoupili a kolem sochy sv. Jana Nepomuckého došli na tramvaj. Celá cesta byla snadná, příjemná dlouhá necelých 2.5 km ale většinou z kopce. Ani se nechce věřit, že jsme byli v Praze.

Krásnou procházku zapsal Pavel.

Před knihovnou v parku máme sochu Knihy od akademického sochaře Petra Váni a jeho dcery Elišky.

Pan Váňa je také autorem sochy Muže ticha, která byla umístěna pomocí vrtulníku v září loňského roku nad řekou Vltavou u osady Čeláková v Kamýku nad Vltavou. Se seniory jsme plánovali výlet dlouho. Nakonec 10. 10. 23 jsme se s Pavlem, Maruškou a jejich pejskem, Dášou a Irenou vypravili autem. Cestu měl v režii Pavel. Dojeli jsme až do Kamýku n. Vl., kus cesty do chatové oblasti po levém břehu Vltavy vyjeli ještě autem. Pak jsme lesní neznatelnou cestou vystoupali asi 300 m k vyhlídce se sochou Muže ticha – sv. Jana Nepomuckého. Užili jsme si tam třikrát krásu – výhled, počasí i Muže ticha. Z božanovského pískovce, tři metry vysoká socha váží 820 kg. Sv. Jan Nepomucký je odedávna patronem plavců, mlynářů, ledařů a poutníků. Také byl patronem mostů a vod a ochráncem proti povodním. Poseděli jsme tam na lavičce, kochali se rozhledem a pak stejnou cestou sestoupali k autu a jeli domů. Pětihodinový výlet doporučujeme každému.

Zapsala: Irena Krejčová

Další letošní výlet, tentokrát nás Miluška pozvala do asi největšího pražského lesa, do Kunratického. Ráno byla zima, tento podzim nevídaná, postupně se oteplovalo. V poledne, kdy jsme na Roztylech zahajovali procházku, bylo již přijatelně a sluníčko se činilo. Tentokrát se nás sešlo jen šest, škoda, určitě by se nás tam vešlo víc. Ale hned to musím upřesnit. Kunratický les je dost rozsáhlý a rozkládá se na území tří částí Prahy. My jsme šli po jeho severní straně zvané Michelský les. Šli jsme většinou z mírného kopce, prošli jsme kolem restaurantu Za větrem, u dětského hřiště jsme se se zájmem podívali na dva sekvojovce. Sekvojovec je považován za nejmohutnější strom na světě, jeho domovinou je pohoří Siera Nevada v Kalifornii. Může se dožít stáří až 3000 let. Stále z kopce jsme došli k rybníku Labuť, tam ale bylo jen pár kachen. Zde jsme se setkali s Kunratickým potokem, který rybník Labuť napájí. Proti jeho toku jsme šli již k jihu údolím Kunratického potoka, tady se cesta vlnila, i do nějakého kopečku jsme museli vystoupat. Došli jsme k výletní restauraci „Na tý louce zelený“, posilnili jsme se čočkovou polévkou a pomalu vystoupali na zpáteční autobus. Celá cesta nám trvala asi dvě a půl hodiny a ušli jsme příjemnou chůzí asi 4 km. Podzimní počasí nás neodradilo a snad ještě nějaký výlet dovolí.

Zapsal Pavel

V minulých dnech jsme navštívili vernisáž výstavy obrazů v K.C. Konírna v Hlubočepech.  Na událost nás upozornila Miluška Velická.

Vernisáž výstavy obrazů se konala ve středu 1. 11. v 17 hodin. Bohužel se nám to krylo s jinou akcí. Dovolili jsme se a odešli dřív. Tak jsme stihli alespoň ukončení vernisáže. Ale šlo spíš o obrazy. Byly od tří autorů, jedním z nich je právě Miluška. Obrazy byly hezké, dá se to posoudit z mých nedokonalých obrázků. Problémem tam bylo osvětlení. Speciálně u zasklených obrazů se do nich promítaly velké lustry. Snažil jsem se polohou dostat odlesky mimo, ne vždy se mi to podařilo. Přesto se nám výstava líbila, a již víme, kde je K.C. Konírna. Podobných akcí se tam koná víc a pořadatele těší, když je o akci zájem.

V minulých dnech jsme navštívili varhanní koncert v kostele Krista Spasitele na Barrandově. Na událost nás upozornila Miluška Velická.

Varhanní koncert byl ve středu dopoledne. Doslova se dá říci, bylo plno. I pořadatelé byli překvapeni, těšilo je to. My kostel Krista Spasitele známe, je to kostel plný světla. Ale tentokrát se najednou naplnil i zvukem. Do úplného ticha se rozeznělo preludium od Johanna Sebastiana Bacha. To byl zážitek! A pak už následovala další díla od autorů Louis Vierne a Charles-Marie Idora. Interpretka Linda Sítková nám předvedla, co její útlé ruce, pomocí varhan, dokáží udělat s tak mohutným prostorem, jaký v kostele Krista Spasitele, je. Bylo to výborné a musím zdůraznit, že tam nechybělo to, co mi před časem chybělo na varhanním koncertu v Kladrubech. – Interpretka byla snímána webovou kamerou a obraz byl přenášen na plátno před oltářem. Z mého hlediska dokonalé.

Dost dlouho dopředu jsme si naplánovali návštěvu Břevnovských usedlostí. Miluška dokonce domluvila odborný výklad. Bez ohledu na to, jak bude, návštěva se měla konat za každého počasí. Naštěstí déšť nás nepotrápil, jen velká zima. Museli jsme tedy otevřít šatníky a vyndat zimní výbavu. Ta nás ochránila od nejhoršího a mohli jsme úspěšně absolvovat zajímavý výlet.

Břevnovské usedlosti, co to vlastně je? Jsou to ostrůvky dřívější zástavby, dnes skoro ztracené v nové výstavbě. Dřív to bylo naopak. Dřív to byly velké usedlosti s rozdílným posláním. Postupem času se usedlosti měnily podle důležitosti. Některé se modernizovaly podle toho, čemu sloužily, jiné zanikaly, jak klesala jejich potřeba. Tak jsme našli třeba Malovanku, která je před úplným zánikem, tam byl strach vstoupit. Hned vedle je Šlajferka, několikrát zmodernizovaná stavba, dnes sídlo Kongregace Školských sester řádu sv. Františka. Tam nás uvítala sestra Daniela a odvedla nás do kaple, kde nám dala podrobný výklad. Ukázala nám i další prostory, bylo to velice milé setkání. Dále jsme se pohybovali proti toku potoka Brusnice, obešli jsme rybník Vincentinum, nakoukli na usedlost Petynka a došli ke Kapli panny Marie. Tam je dokonalá ukázka toho, jak staré stopy po osídlení zanikají v dnešní moderní zástavbě. Kaple tam je, ale jak dlouho ještě bude? Potom už jsme došli k zrekonstruované usedlosti Kajetánka. Ta se nachází v rozlehlém parku s jezírkem. Prohlédli jsme si ji zvenku a někteří i uvnitř. Bylo tam hezky útulno a dobrá kuchyně.

Za nás, dvanáct účastníků výletu, zapsal Pavel.

V pondělí 27. 11. 23 pořádala Městská část Prahy 5 a spolek Pontes musici, z.s. koncert pro seniory v kostele Krista spasitele od 13.00 hod. na Barrandově. Byli jsme tam a byl to zážitek!

„CEMBALO A THEORBA EN DUO“

Na cembalo hrála Monika Knoblochová a na teorbu a barokní kytaru Jan Krejča. Oba umělci spolupracují s mnoha špičkovými domácími i zahraničními soubory. Poslouchali jsme hudbu 16. – 17. století a drnkavý zvuk cembala s teorbou souzněl v moderním kostele velmi příjemně. Cembalo jistě znáte. Teorba prapůvodně pochází z arabského světa, má dlouhý krk, mnoho strun i velikostí. Barokní (španělská) kytara je menší, ale zvuk má také sametový.

Vyslechli jsme skladby R. de Viséa – Suitu d moll, J.B. Lully – Sarabande, A. Solera/S.de Murcia – Fandango a jiné. V kostele Krista spasitele na Barrandově je dobrá akustika, tak neváhejte s návštěvou koncertů.

Zapsala: Krejčová

Na předem objednané komentované prohlídce nás seniorů bylo 20. Prohlídku dokumentoval (po svolení organizátora) náš Pavel Podzemský. Fotografie přikládáme. V prostoru výstavy bylo šero. Proti vždy povedeným fotografiím Pavla zážitek skutečného pohledu na odborně nasvícenou plochu obrazu je nesdělitelný. Žasli jsme nad uměním našich malířů 19. a 20. století, vyslechli jejich životní osudy, nepochopení okolím, skromností i velkou chudobou – přesto i dnes je jejich práce obdivuhodná.

Uvidíte obrazy Julia Mařáka a jeho žáků Aloise Kalvody, Františka Kavána, Antonína Hudečka (jeho rozkvetlou louku, Děvčátko v bílém), Josefa Bártu (Před bouří), Zimní krajinu Františka Pečínky, Rybníky Jaroslava Panušky, Samotu Bohuslava Dvořáka, Klekání Petra Jaroše, Krajinu s volky Stanislava Loleka a další umělecká díla. Nenechte si výstavu ujít!!!!!!!!