Besedy 2019

Do nového roku jsme vstoupili cestovatelskou přednáškou a besedou o severním Rusku. V dnešní době, kdy zaznamenáváme ohromný zájem o cestování, jsme dostali zajímavou nabídku. Severní Rusko –  čím může být tato země zajímavá, co může nabídnout, čím přitáhnout? Právě tyto otazníky přilákaly i poměrně mnoho návštěvníků a kdo přišel, určitě se nenudil.

Cestovatel Drahoňovský je též etnograf a díky tomu je zaměřen a zdůrazněn i zájem o život lidí v této evropské části Ruska, o její kulturu a historii.

Představil nám region v povodí Severní Dviny, velmi významné (zejména obchodně) řeky z historického hlediska.

Provedl nás po autonomních republikách Karélii a Komu, dále Archangelským a Volgogradským  krajem. Je to oblast velmi bohatá na sakrální architekturu – je zde množství krásných dřevěných kostelů a monastýrů, je možné vidět autentické vesnice, sice velmi chudé, ale zachovávající tradice. Při cestách využívá autostop, nejen jako levný způsob dopravy, ale jako prostředek k seznámení s lidmi. Je možné cestovat i vlakem, který nemívá zpoždění (!) jak jsme zvyklí z domoviny. Příroda je krásná, drsná, syrová. Lidé velmi dobrosrdeční, pohostinní, Češi oblíbení, policie sice úplatná, ale často velmi nápomocná. Problémy s nezaměstnaností a alkoholismem přetrvávají. Pan Drahoňovský nás bavil zajímavými historkami a o dotazy nebyla nouze. Na otázku, co ho nejvíce přitahuje do této země, odpověděl: silná spiritualita a nádherné dřevěné kostelíky.

Cestovatelka Jana Troupová nás v úterý 5. 2. 2019 pozvala do Bolívie – země Latinské Ameriky, divukrásných barev, kostýmů, temperamentních tanců, divokých oslav, častých stávek a fotogenické přírody. Jako studovaný geograf a vnímavý člověk se snažila pochopit tamní život, každodenní starosti i  malé radosti místních lidí. Slivenecká knihovna zakoupila její knihu: Mezi dvěma kontinenty, kde nescházejí nejrůznější cestovatelské typy a doporučení, co kde vidět a zažít, o bezpečnosti a mnoho zajímavostí z místních zvyků a kuchyně. Paní Jana Troupová je malá „velká“ žena, získala si svým podáním informací a promítáním fotografií všechny přítomné. Cestuje sama, ve dvojici, s dětmi i ve skupině jako průvodce.

Řadu cestovatelských besed organizovaných veřejnou knihovnou Slivenec vystřídala zajímavá beseda se spisovatelem Otou Karsem. Ota Kars je autorem několika básnických sbírek, ale do širšího povědomí vstoupil svojí knihou o  populárním dětském herci Tomáši Holém – Jmenuju se Tomáš. Jedná se o  první skutečný životopis s ověřenými základními životopisnými a rodinnými fakty, za kterou autor obdržel několik cen v čele s Magnesií Literou – cenou čtenářů 2018. Beseda se tedy zejména dotýkala života tohoto oblíbeného herce, byly zodpovězeny i  konkrétní a velmi osobní otázky, neboť autor byl blízkým přítelem nejen Tomáše, ale celé jeho rodiny. Autor nyní vydává novou knihu Spratci a  poodhalil nám zákulisí současného vydávání knih, se všemi problémy i úskalími. Nicméně nová kniha je na dobré cestě a začátkem měsíce dubna bude vydána nakladatelství Mladá fronta.

V úterý 26. března 2019 jsme „vycestovali“ na Kubu prostřednictvím šéfredaktorky časopisu Cykloturistika – Slávkou Chrpovou. Besedu uvedla netradičně – temperamentním kubánským tancem santerijských bohů orishas. V krásném barevném kostýmu (jako na fotografii z plakátku, kterým jsme vás na tuto besedu zvali) vtančila mezi nás a povídala o svém cestování na ostrově Kuba, kde byla již čtyřikrát – a na kole. Projela západní pobřeží, údolí Valle de Viňáles, jižní pobřeží, Trinidad, Santiago de Cuba, odpočívala na opuštěných plážích, v Havaně se setkala s Češkami provdanými před padesáti lety na Kubu, natočila s nimi rozhovory o tom, jak se jim na Kubě žilo a žije nyní. Beseda byla velmi zajímavá. Ochutnali jsme i dva druhy výtečného kubánského rumu.

V úterý 9. 4. 2019 se sešla v zasedací síni úřadu menší, ale věrná skupina našich návštěvníků. Pan Čepička, vášnivý skalničkář z blízkého Radotína, nás nezklamal. Nemluvil jen o skalničkách z vlastní zahrady, ale vzal to „zgruntu“. Seznámil posluchače se zajímavými skalničkami, které lze najít v blízkosti našich domovů – v okolí Slivence, v přilehlých lomech, ve Slavičím údolí, nad Radotínem, v Chuchelském háji i jinde v pražských lokalitách. Dále jsme se s jeho povídáním dostali na Medník, kde brzy na jaře roste kandík psí zub, i do dalších míst. Pan Čepička má také rád Tatry a to zejména Nízké Tatry, jejichž charakter přeje skalničkám. Další zajímavé lokality je možné najít za hranicemi – v Julských Alpách, také v Dolomitech, v okolí italského jezera Lago di Garda, které má úžasné mikroklima. Své povídání zpestřil popisem zvyklostí a tradic místních lidí. V závěru nám doporučil návštěvu zajímavých výstav Klubu skalničkářů, které se konají na Karlově náměstí – na Moráni v zahradách vedle Faustova domu. Výstavy jsou spojené s prodejem rostlin a poradenskou službou. A ta nejbližší výstava – 50. májová – se bude konat od 8. 5. do 24. 5. 2019.

Myslíme, že všichni návštěvníci besedy odcházeli příjemně naladěni a motivováni k vlastním jarním výpravám i vylepšení svých zahrad.

V povelikonočním termínu v úterý 23. 4. se cestovatel a kartograf Tomáš Beránek zaměřil na posvátnou horu Kailás v západním Tibetu. Je to mimořádně vizuálně atraktivní hora, a právě proto ji domorodci opředli mnoha mýty. Měří přes 6630 metrů, má tvar téměř pravidelné pyramidy a její vrchol je pokryt věčným sněhem a ledovcem. Hora Kailás je posvátná pro čtyři asijská náboženství: bönismus, buddhismus, hinduismus a džinismus. Je také považována za velkou přírodní mandalu. Kolem hory Kailás vede poutní cesta, která je dlouhá asi 55 km a někteří poutníci ji odměřují délkou vlastního těla. Na hoře Kailás nestanula nikdy žádná horolezecká výprava. Výsadní právo vystoupit na vrchol hory bylo nabídnuta slavnému horolezci Reinholdu Messnerovi, ale ten z úcty k Tibeťanům a jejich víře absolvoval jen poutnický okruh kolem hory. Na poutní cestě jsou vystavěny kláštery, které nabízejí ubytování pro poutníky. Pro cizince není jednoduché získat povolení k možnosti projít tento poutnický okruh. Vyslechli jsme mnoho dalších zajímavostí o způsobu života Tibeťanů, čím se živí, co pěstují, jak kočují. Zajímavostí je, že neexistuje jeden tibetský jazyk. Tibeťané z různých částí země si nemusí rozumět. Bohužel jednotným dorozumívacím a oficiálním jazykem je čínština, která se vyučuje ve školách.

V horkém odpoledni v úterý 4. 6. 2019 jsme se sešli v zasedací síni úřadu, abychom se dověděli o tradicích
a zvycích při marockých svatbách v podání přednášejícího pana Safadiho.
Pan Safadi vystudoval v Československu ekonomický obor na univerzitě 17. listopadu. V době studia se
seznámil s Češkou, kterou si vzal za ženu. Po studiu odjeli zpět do Maroka, kde žili a pracovali převážně
v Casablance – jako poradce ředitele největší marocké banky a jeho žena učila angličtinu. Pan Safadi se
na důchod se svou ženou usadil v Praze. Původními obyvateli Maroka byli Berbeři, výrazně do historie
Maroka zasáhli Arabové a příchod islámu. Maroko se stalo francouzským protektorátem. V současné
době se Maroko snaží o úplnou materiální nezávislost, přestože ekonomicky není zvlášť silné.
V Maroku převládá islámské náboženství (přes 90 % věřících). Uvědomili jsme si, že postavení ženy bylo
vždy velmi silně podřízeno rozhodování mužů. Jsou to skutečnosti naší společnosti a kultuře hluboce
vzdálené a vůbec těžko představitelné. Viděli jsme zvyklosti při seznamování mladých lidí, jak probíhá
svatba na venkově a jak ve městě. Na samotný svatební obřad je kladen velký důraz a je vždy finančně
náročný. Měli jsme možnost vidět zdobné kaftany – svatební šaty, které někdy dosahují váhy až deseti
kilogramů. Vždy musí být živá hudba, alkohol je zakázaný (avšak skrytě se popíjí). Ještě donedávna byla ze zákona povolena polygamie. Dnes je
možné dát si do svatební smlouvy, že druhá žena je pro nevěstu nepřijatelná. Už během přednášky měli návštěvníci spoustu dotazů a bylo znát,
že bychom toho chtěli vědět o Maroku daleko více, nejen to, jak se slaví svatby. S panem Dr. Safadi jsme se domluvili na podzimní přednášku:
Řemesla v Maroku.

Matěj Ptaszek (narozen roku 1979 v Ostravě) je český bluesový zpěvák a profesionální hráč na foukací diatonické harmoniky, fotograf, velký dobrodruh, cestovatel a spisovatel.

Tentokrát povídal sliveneckým návštěvníkům úterního večera o Ekvádoru. Matěj Ptaszek strávil rok a půl v zemi na rovníku. Jako první Čech žil na jihu Ekvádoru v osadě Cucanama pod legendárním „Spícím Inkou“ v horách na farmě, kde s indiánským válečným veteránem pěstoval na maso morčata. Kromě toho poznal mnoho tradičních zvyků a zábav včetně unikátní Tauríny. Rovněž prošel hory a národní parky jako Cajas, či Podorcapus a zná i dobře samotný sever Ekvádoru, a to unikátní vesnice jako je San Antonio, Esperanza, Otovalo či divoké město Ibarra. Coby vystudovaný fotograf (dává přednost černobílé fotografii) pořídil v zemi na rovníku unikátní umělecké reportáže ze života místních horalů. Zažil indiánská tržiště, vyhánění zlých duchů od indiánských tradičních čističek duší, život ve městech i na těch nejzapadlejších vesnicích. A nakonec nám zahrál i na harmoniku.

V úterý 19. 11. 2019 jsme po roční pauze přivítali cestovatele Marka Kováře, který již od svých 15 let rád navštěvuje cizí kraje, poznává nové lidi, kultury, rád o tom všem vypráví a promítá fotografie. Dnešní večer jsme s ním strávili v Kambodži – ve starobylých chrámech v Ankoru, podívali jsme se do „plovoucí” vesnice na jezeře Tonle Sap, kde se veškerý život odehrává nad vodní hladinou. Na severu země jsme se setkali s kmenem horských Khmérů, kde lidé stále žijí tradičním způsobem. Hlavní město Phnompenh nás oslnilo zlatem na královském paláci a opakem všeho lesku byla pak bída místních obyvatel. Viděli jsme místa spojená s krutým řáděním Rudých Khmérů v čele s Pol Potem. Zajímavé bylo vyprávění o kambodžském králi, který jako jediný vladař na světě hovoří plynně česky. Zazněla i unikátní hudební skladba složená otcem nynějšího panovníka. Konec cesty jsme strávili na opuštěném ostrově s úchvatným pobřežím a bílým pískem na plážích. V podání pana Kováře je nyní Kambodža země bezpečná, krásná, se specifickou kulturou stravování, tradičním tancem a vstřícným obyvatelstvem.

V úterý 3. 12. 2019 jsme besedovali s fotografem a skalničkářem z Radotína panem Čepičkou a paní Čejkovou. Na fotografiích jsme viděli úchvatnou přírodu v tureckých i čínských horách, spoustu květin a stromů různých tvarů a barev. Nezapomenutelné byly „houbové“ fotografie se zdravými hřiby, křemeňáky, s cestou lemovanou hubami – jen jsme vzdychali! Podívat se do vzdálené Havaje byl také zážitek! Podělila se o něj s námi paní Čejková. Marně se neříká Havajské ostrovy: ráj uprostřed Tichého oceánu. Viděli jsme přístav Pearl Harbor na ostrově Oahu. Na ostrově Oahu leží Honolulu, hlavní a největší město celého souostroví. V Honolulu se nachází pláž Waikiki se střediskem pro surfaře, kteří mají pro svůj sport v těchto místech ideální podmínky. V Honolulu se narodil bývalý americký prezident Barack Obama. My, dříve narození, pamatujeme na havajské písně v podání hudební skupiny Kučerovců a jejich kytar. Jednou z nich byla Cucurucucu (Cu cu rru cu cu Paloma). Voněla dálkami, něčím nedosažitelným, byla krásná, melodická a snilo se při ní o vzdáleném neznámu. S panem Čepičkou a paní Čejkovou nám bylo dobře.