Úřad městské části Praha-Slivenec
K Lochkovu 6, 154 00 Praha 5 - Slivenec
tel: 251 818 044, 251 813 754, fax: 251 811 587
e-mail: slivenec@praha-slivenec.cz, posta@praha-slivenec.cz

 


 		 Historie slivenecké školy
Škola základ života

Počátky školství ve Slivenci
Již před rokem 1735 byla ve Slivenci zřízena obecná škola. Nacházela se v domě čp. 30 (dnes statek za budovou Úřadu městské části, přístupný pouze přes dvůr ÚMČ) a prvním známým učitelem byl Karel Český, který zde působil po dlouhá léta – až do roku 1760. Když mu církevní vrchnost zrušila pronájem domku, v němž bydlel, postavil si nový (čp. 7 – dnes statek přímo proti dnešní budově ÚMČ a poště) a tomu se od té doby začalo říkat „kantorův“. Dalším skutečně dlouholetým učitelem byl Josef Skřivánek, který ve slivenecké škole učil plných 50 let, od roku 1778 až do své smrti dne 17. dubna 1828. Zemřel ve věku 70 let. V posledním roce svého působení měl ve škole okolo 100 dětí, z nichž však právě toho roku 12 zemřelo na osypky, které se velmi rozšířily nejen po okolních vsích, ale i po Praze.
Tehdejší velmi nuzný učitelský výdělek, zvaný sobotáles, kantory jen stěží uživil, a tak si museli přivydělávat na pohřbech, od obcí dostávali příjmy v naturáliích a pěstovali si vlastní plodiny na svěřeném vyměřeném políčku.
Roku 1826 začala výstavba nové školní budovy, jejíž základní kámen byl položen dne 3. května. O dodávku stavebního materiálu se postarala slivenecká a lochkovická církevní i světská vrchnost, řemeslníky platila vrchnost slivenecká, práci a dovoz materiálu obstarali občané Slivence a přiškolených obcí Lochkova a Holyně. Nová škola (obdržela popisné číslo 6 – dnešní budova Úřadu městské části) byla slavnostně vysvěcena okresním školním dozorcem a vikářem Juliem Körnerem na první letní den roku 1827. Budovu staré školy obec prodala o rok později Josefu Blažkovi za 160 zl.
Po zemřelém Josefu Skřivánkovi byl ustanoven učitelem v nové škole Karel Bořický, narozený v Milíně. Býval to prý dobrý učitel a výtečný hudebník a na škole zůstal až do roku 1858, kdy se pro pokročilý věk vzdal místa ve prospěch svého syna Jana. Zemřel 26. června 1861 ve věku 72 let. Jan Bořický na škole působil do roku 1867, kdy ve věku 40 let zemřel na tuberkulózu. Na uvolněné učitelské místo vypsala obec konkurz a v prosinci 1867 byl z 22 přihlášených uchazečů školním výborem zvolen Tomáš Židlický z Českobrodska. Ten měl již několikaletou praxi jako podučitel a učitel v obcích Tachlovice, Hořelice a ve Vysokém Újezdě.
Roku 1869 byly tzv. Hasnerovým školským zákonem upraveny právní svazky učitelstva veřejných škol v naší zemi, ta slivenecká byla vřazena do IV. třídy platu a místnímu učiteli tím byla stanovena řádná mzda v částce 400 zlatých ročně. Dozor nad školou zároveň spadl pod nově vzniknuvší c. k. okresní školní radu na Smíchově, která převzala správu škol po dosavadních vikariátních úřadech. Vikariátům zůstal ve školách na starost pouze dozor nad náboženskou výukou.

Rozšiřování školy
Místní jednotřídka pomalu přestávala svou kapacitou stačit rostoucímu počtu žáků a v říjnu 1874 zemská školní rada v Praze oznámila povolení rozšíření na školu dvoutřídní, čímž konečně vyhověla žádostem vznášeným obcí již několik roků předtím. Poněvadž však ve škole pro zřízení druhé třídy nebylo dostatek místa, byla od února 1875 pronajata místnost u Františka Kříže v domě čp. 21 (dnes Schäfer shop), a do ní byl jako zatímní podučitel jmenován Václav Červenka, jehož následující rok vystřídal Vojtěch Vaněček.
Místní školní rada mezitím hledala řešení, jak rozšířit stávající budovu školy. Tato rada, která měla na starosti obecnou správu a posuzovací právo v záležitostech týkajících se školy, se skládala z volených zástupců občanů Slivence a přiškolených obcí, zástupce velkostatku, školy a duchovního. Jejími členy byli: předseda – Jan Slavík, rolník ve Slivenci; zástupce církve – Karel Havránek, farář ve Slivenci; zástupce školy – Tomáš Židlický, učitel a správce školy; zástupce velkostatku – Antonín Čermák, hospodářský ředitel; místní školní dozorce – Jan Karoch, rolník ve Slivenci; zástupci obcí – František Karoch, rolník ve Slivenci, Václav Vorlíček, rolník v Lochkově a Karel Kirschner, velkostatkář z Lochkova; zástupce občanů židovské národnosti – Leopold Schick, rolník ve Slivenci.
V září 1878 vyhlásila rada konkurz na provedení přístavby budovy, přičemž náklad byl vypočítán na 4438 zl. a 9 krejcarů. Dražby se zúčastnilo pět stavitelů a nejnižší částku za provedení přístavby (3820 zl.) nabídl František Roztočil, stavitel z Holešovic, který tak zakázku získal. Práce začaly 17. března 1879 bouráním zdi a kopáním základů. Hned druhý den ráno dělníci objevili zajímavý cenný nález. Při hradební zdi mezi farní zahradou a rozšiřovanou školou v hloubce asi půl metru pod zemí našli kolem 150 českých a polských stříbrných mincí z let 1524 a 1584. Ty si nerovným dílem mezi sebou rozdělili a později některé z nich po pěti krejcarech prodávali ve vsi občanům.
Po dobu přístavby budovy se nemohlo ve škole učit a místnost pro II. třídu bezplatně poskytl nájemce zdejšího velkostatku, ruzyňský továrník Hugo Strassern. Práce záhy přerušily kruté mrazy a velké množství sněhu, takže se znovu pokračovalo až od 31. března. Stavba byla dokončena a místní školní radou přijata 20. července 1879.
V roce 1881 byla v dosavadní dvoutřídní škole otevřena třída třetí a c. k. zemská školní rada jmenovala učitele Tomáše Židlického definitivním řídícím učitelem. Začalo se také s vyučováním ženských ručních prací, k čemuž byla přijata Emilie Zalabáková z Chrudimi.
Kromě řádných učitelek ručních prací na škole ještě samozřejmě vyučoval místní farář náboženství. Závěrečné zkoušky z náboženství se konaly nejčastěji v květnu, před zbraslavským vikářem. Ve škole prováděla pravidelné inspekce okresní školní rada na Smíchově prostřednictvím svého školního inspektora.
Na začátku a na konci školního roku se konaly bohoslužby, po nichž děti zpívaly chvalozpěvy a rakouskou národní hymnu Zachovej nám, Hospodine, císaře a naši zem! Školní rok tehdy začínal počátkem září a končil 15. července. Později, od roku 1906, byl začátek posunut na 16. září kvůli zemědělským pracím.
Školní děti také účinkovaly při bohoslužbách, církevních slavnostech a výročních událostech týkajících se císařské rodiny, kdy „na oslavu Jeho Veličenstva císaře Františka Josefa zpívaly hymnu nebo recitovaly básně a učitelé k nim promlouvali o významnosti těchto dnů“.
Čas od času se děti s učiteli vypravili na poznávací výlet do okolní přírody, za historickými památkami, na výstavy nebo do muzeí. Výlety se nekonaly nijak často, protože zajistit dopravu a pokrýt další případné výdaje tehdy nebylo jednoduché.
Avšak například v roce 1891, kdy se konala významná Jubilejní zemská výstava v Praze, kvůli níž vzniklo pražské Výstaviště v Holešovicích, děti ze slivenecké školy nemohly zůstat o její návštěvu ochuzeny. Shlédnutí výstavy přibližuje záznam v dochované pamětní knize. „Dne 8. července 1891 o 8 hod. ranní vyjelo 8 povozů zelení a práporečky vkusně ozdobených se 168 škol. dítkami k návštěvě zemské jubil. výstavy. Milý byl pohled na řadu okrášlených vozů, které pokročilí občané z přiškolených obcí Slivenec, Holině a Lochkova propůjčili. Pod dozorem sboru učitelského procházejíce výstavou pohlížely dítky se zřejmým nadšením na podivuhodné výsledky snaživosti národa českého. Členové sboru učitelského upozorňovali dítky na vše, co vnímavosti dětské přístupno. Peněžité příspěvky na zakoupení vstupenek a vyčastování dítek darovaly obce k Slivenci přiškolené: Slivenec 25 zl., Holiň 10 zl. a Lochkov 13 zl. K témuž účelu daroval důst. p. farář zdejší P. Karel Havránek 5 zl. a nájemce velkostatku p. Pav. Dittrich též 5 zl. Dítky, které výstavu navštívily, odnesly si z té dojem, který jim pro život utkvěl v mysli jako krásný sen, jako nejmilejší upomínka.“
I jiné školní výpravy se nesly v podobném duchu; pro dopravu dětí obvykle zapůjčili občané žebřinové vozy (často pro ten účel vyzdobené) a náklady na výlet či vstupné hradily obce a zpravidla přispívali statkáři nebo farář. Dětem se tak dostávalo vzácných příležitostí navštívit různá zajímavá místa, na která by se jinak mnohé z nich patrně nedostaly, poněvadž často pocházely z nuzných poměrů a rodiny byly vázány pracovními povinnostmi. Děti tak navštívily například Svatojánské proudy, Karlštejn (tehdy Karlův Týn), okresní národopisnou výstavu na Zbraslavi nebo muzeum v Praze.
Dne 20. ledna 1894 se projednávaly možnosti dalšího rozšíření obecné školy a od září 1895 čtvrtá třída skutečně přibyla. Protože však ve školní budově nebylo pro její otevření dostatek místa, byla pro vyučování I. třídy pronajata učebna v domě čp. 25 (Pinkasův statek u kempu) od pana Josefa Leflera. Učitelem byl jmenován Bohumil Tožička z Krhanic. Ve školním roce 1894/1895 bylo do těchto čtyř tříd zapsáno celkem 275 dětí; podle náboženského vyznání 270 katolíků a 5 židů.
Dne 5. června 1896 odešel na odpočinek řídící učitel Tomáš Židlický, a to po 28letém působení na zdejší škole a více než 40leté školní službě. Okresní školní rada na Smíchově na jeho místo dosadila Karla Pinkase, mladého, 33letého učitele z Ořechu, který potom ve Slivenci ve funkci řídícího učitele zůstal celé čtvrtstoletí.

Nová školní budova
Stále se opakující nedostatečná kapacita místní školy a nevyhovující stav učeben daly popud k jednání o vystavění nové velké školní budovy. Na schůzi obecního zastupitelstva dne 2. ledna 1898 bylo schváleno zakoupení pozemku pro budoucí stavbu od p. Leopolda Winternitze, za cenu 2850 zl., a dne 6. května místní školní rada vyhlásila soutěž o nejvhodnější plány pro nový objekt s těmito podmínkami: budova má být dvoupatrová, šestitřídní, se zimní tělocvičnou, bytem řídícího učitele, kabinety a letním cvičištěm. Ze čtrnácti dodaných plánů byl odbornou porotou složenou ze zástupců místní školní rady a přizvaných znalců (okresní ing. ze Smíchova Josef Srb, František Buldra, architekt z Prahy, a majitel Lochkovského dvora) uznány jako nejvhodnější plány ing. Ant. Sýkory ze Smíchova, Aloise Kordy s Čeňkem Stříbrným ze Smíchova a Josefa Ruprechta z Liboce. Byla jim přiznána výhra v soutěži (1. až 3. místo) s odměnami od 300 do 100 K. Plány od A. Kordy a Č. Stříbrného byly zaslány ke schválení okresní školní radě na Smíchově. Stavba, která započala v dubnu 1899, byla s rozpočtem 28 806 zl. a 42 kr. zadána výše zmíněnému F. Buldrovi a dozor nad ní J. Srbovi.
Nutno dodat, že právě v tomto období byla dosavadní rakousko-uherská měna zlatý (zlatky) po peněžní reformě definitivně nahrazena novými rakousko-uherskými korunami v poměru 1 zlatý za 2 koruny. Mezi lidmi se však dále běžně počítalo ve zlatkách a mimochodem proto se třeba desetikoruně dodnes lidově říká „pětka“ (hodnota desetikoruny odpovídala 5 zlatým, pozn. S. D.). Z tohoto důvodu je také rozpočet stavby školy před její výstavbou v pamětních listinách uveden ve zlatých, zatímco celkovou cenu stavby budovy po jejím dokončení uvádí Kronika slivenecké Čtenářské besedy už na 72 000 korun.
Školní rok 1900/1901 začal 2. září slavnostním otevřením nově postavené školní budovy (nynější budova ZŠ s třídami prvního stupně). Okázalé slavnosti, při níž ožila celá obec, bylo přítomno několik významných osob: okr. hejtman na Smíchově Alfred Pokorný, okr. školní inspektor prof. František Hansl a František Marat, sekretář rytíř. řádu křižovnického. Školní budovu vysvětil gen. velmistr křižovnického řádu Václav Horák.
Průběh této pro obec nadmíru význačné události a její honosnou vznešenost poeticky líčí dobová kronika.
„Po službách Božích, při nichž četně shromážděné učitelstvo zapělo mši od Frimla, odebral se pan světitel v průvodu hostí do nové budovy školní. Tutéž vysvětil, při čímž učitelstvo pělo sbory: Svatý Václave, Hospodine na výsosti od Maláta a Tobě, Bože od Bendla. Po té veledůstojný pan světitel odebral se do tělocvičny, kdež proslovil velmi srdečnou řeč, odnášející se ku vznešenému právě vykonanému aktu, promluvil vřele ku srdcím přítomných rodičů i dítek. Na to ujal se slova pan cís. král. okres. škol. inspektor, který vzletnou vlasteneckou řečí poukázal na důležitosť řádného školství pro vlasť i národ, nabádal rodiče, aby co nejpilněji dítky své do školy posílali, poněvadž jen ve vzdělání blaho a spokojenosť každého člověka záleží. Po té odevzdána budova svému účeli. Veškeří přítomní pak rozešli se za povznešené nálady.
Litovati jest, že mnozí z občanů zdejších buď nedostatečně aneb zcela neozdobili svých domů a více ještě, že slavnosti se vůbec nezúčastnili. Slavnosť sama tím ovšem pranic neutrpěla, než že dotyční občané dali si vysvědčení chudoby duševní.“
Do nově otevřených pěti tříd bylo zapsáno celkem 339 dětí (332 katolíků, 7 židovské víry). Počet obyvatel koncem roku 1900 přitom dosáhl ve Slivenci 886 lidí, v Holyni 394 a v Lochkově 446, takže školní obec čítala celkem 1726 obyvatel.
V následujících letech se průměrný počet žáků dále příliš nezvyšoval, naopak spíše klesal, a to bohužel někdy pro úmrtí dětí na různé epidemie. Díky zlepšující se zdravotní péči a preventivním očkováním však úmrtnost dětí oproti dřívějším dobám výrazně klesla. Na druhou stranu se celkem často některé nemoci rozšířily natolik, že škola musela být po určité období uzavřena. Jedna z nejdéle trvajících epidemií spalniček řádila mezi dětmi od března 1906, a protože se počet nemocných neustále zvyšoval, c. k. okresní hejtmanství na Smíchově nařídilo uzavřít školu od 22. května až do konce školního roku. Jiná epidemie, tentokrát příušnic, trvala v roce 1908 od dubna do července a během ní onemocněla takřka celá polovina žáků. O dva roky později se mezi dětmi značně rozmohl záškrt, na který zemřelo pět dětí předškolního věku, a kvůli němu „citelně ochabla docházka a utrpěl školní prospěch dětí“.
Začátkem školního roku 1904/1905 přichází na školu 21letý Ladislav Schmid z Radotína, který zde zůstal po zbytek svého života a stal se jedním z nejdéle sloužících místních kantorů. Většina ostatních učitelů se střídala po poměrně krátkých obdobích, tak jak učitelská místa podle potřeby obsazovala okresní školní rada.
Dne 28. března 1908 uspořádal učitelský sbor tzv. stromkovou slavnost. Místní školní rada zakoupila šest krásných lip, které děti V. třídy před školou zasadily. K slavnostnímu aktu se shromáždilo „veškeré žactvo a dav občanů včetně starosty obce Jana Lišky, faráře Františka Slavíka a ostatních členů místní školní rady. Řídící učitel p. Pinkas promluvil o kráse a užitku ovocného i planého stromoví a o prospěšnosti sázení stromů. Nato někteří z žáků přednesli básně, zazpívali písně a na závěr národní hymnu. Učitelé s potěšením zaznamenali, že mnozí z občanů začali po slavnosti též na svých pozemcích sázet stromky.“
Od prosince 1908 došlo na otevření první pobočky jedné z tříd, a tak vznikla IV. A a IV. B. Za těchto okolností se třídy vždy dělily na chlapeckou a dívčí, a pokud byla ve škole jen jedna třída stejného ročníku, zůstala nadále smíšená.

Těžká doba první světové války
Pohnuté události po vypuknutí první světové války a mobilizaci se samozřejmě nevyhnuly ani zdejším obcím a škole. Brzy poté byl odvelen jeden z místních učitelů Karel Zářecký na bojiště do Karpat. Již v prosinci roku 1914 byl nezvěstný. Později narukoval do války učitel Antonín Bolart (byl poslán do Salzburgu) a Ladislav Schmid, t. č. zástupce řídícího učitele (odvelen též do Salzburgu, ale v lednu 1916 byl zproštěn vojenské služby a vrátil se zpět na školu). Stejně tak bylo odveleno mnoho místních mužů včetně otců školních dětí, a také mladíků – bývalých žáků. Ve škole se kromě tradiční hymny národů ještě zpívalo „…jmění, krev i život dejme za císaře, za vlast svou“...
Učitelé pravidelně vysvětlovali dětem, že se musí šetřit potravinami a další nutná opatření charakteristická pro válečnou dobu. Děti byly také zapojeny do válečných sbírek peněz a kovů, později do sbírání vlny, bavlny, kaučuku a dalších materiálů. Když začaly přicházet první smutné zprávy o vojácích, kteří se domů již nevrátí, pořádaly se další finanční sbírky, jejichž výnosy byly věnovány rodinám padlých vojínů.
Učitelům přibyly mnohé mimoškolní pracovní povinnosti, například sepisovali zásoby obilí a mouky z okolních vsí. Protože odchodem mužů do války znatelně ubylo pracovních sil v hospodářství, zemská školní rada dětem ze zemědělských rodin povolila úlevy ze školní docházky, aby mohly vypomáhat doma. Na uvolněná místa po odvedených učitelích sice okresní školní rada postupně dosazovala nové vyučující, jenže jak válka navzdory prvotním očekáváním nadále pokračovala, odcházeli na frontu další a další muži, mezi nimiž byli samozřejmě také zdejší kantoři – Leopold Čížek a František Váňa. Přišli na školu v roce 1915, a hned následující rok byli odveleni k vojenské službě. Mezitím po dlouhé době konečně dorazily informace o Karlu Záhořeckém, který byl podle nových zpráv živ a zdráv, avšak v zajetí. Učitel Antonín Bolart byl v dubnu 1917 při vojenské akci na ústupu v Bukovině (nyní území Rumunska a Ukrajiny, pozn. S. D.) raněn do nohy, po vyléčení jmenován praporčíkem a vyznamenán stříbrnou medailí II. tř. a bronzovou medailí za udatnost. Potom cvičil vojenské zálohy v Bochni (město na jihu Polska, pozn. S. D.) a po povýšení do hodnosti poručíka byl odvelen na italskou frontu.
V těch strastiplných letech se občas na podporu vdov a sirotků vybíraly peníze a konaly různé dobročinné akce. Jednou z nich byla zpěvohra Budečské jesličky, kterou děti sehrály pod vedením učitelů 25. a 26. prosince roku 1916 v hostinci U Křížů. Představení mělo veliký úspěch, přišlo ohromné množství diváků, kteří se ani nevešli do sálu, a nadšeně odměňovali výkony dětí potleskem i tolik potřebným finančním obnosem.
S pokračující válkou se citelně prohlubovala krize a čím dál víc chyběly suroviny a potraviny. V zimě na přelomu let 1917 a 1918 se kvůli nedostatku uhlí žáci střídali jen v jedné vytápěné třídě a nakonec bylo přes zimní měsíce vyučování přerušeno úplně. Mnoho hladových dětí do školy vůbec nechodilo, potulovaly se po okolí a čekaly na výdej chleba. V posledním válečném roce zapříčinilo zavedené přídělové hospodářství mnohým obyvatelům materiální nouzi takřka na hranici přežití. Děti opět žebraly po domech různé suroviny, teď už dokonce i prádlo, které se posílalo na frontu. Až absurdní nouzi a potřebu kovů k výrobě zbraní a munice prozrazuje fakt, že pro válečné účely byl zabaven i školní zvonek. „K potěšení učitelstva byl brzy zase vrácen, posouzen jako nevhodný k roztavení.“ Zápis v kronice ze školního roku 1918/1919 věrně přibližuje hrůzné životní podmínky posledních měsíců války, ideologický nátlak pozvolna rozpadajícího se Rakouska-Uherska na obyvatele i sílící protimonarchistické nálady.
„Mdloba a bída dostoupily vrcholu. Během prázdnin sňat k účelům válečným i školní hromosvod a nahražen vedením železným. Hmotný stav učitelstva byl během celého škol. roku příkladem nejvyšší bídy; kdo odkázán pouze na příjmy své služby, jen s obětováním zdraví mohl povolání zastávati. K tomu přídavkem rozmnoženy povinnosti našeho stavu. Rekvisice, soupisy, aprovisač. komise, písařství pro úřady byly ,odměnou´ místo zvýšení služného. Ošatiti se, koupiti potraviny mimo příděl, bylo téměř nemožno. Dostoupily závratných cen; lichva rozmohla se na všech stranách a dobrá srdce téměř vymřela. S hrůzou vzpomínáme doby, kdy školní knihovny na popud klerikálů a rakušanů zbaveny byly čítanek a spisů Jiráskových i jiných; místo nich zavedeny knihy ,válečné´, pravý literární brak, že ani spisovatel či uspořadatel pro hanbu se nepodepsal. Práci našich hrdinů za hranicemi donuceni jsme líčiti jako zločin a neštěstí. O nejslavnějších dobách národa v minulosti nařízeno mlčení.
Teprve 28. října nastal radostný obrat osvobozením vlasti a návratem bojujících z front. Brzy uvítali jsme ve vlasti osvoboditele Tomáše G. Masaryka, presidenta naší Československé republiky.
Do žákovských knihoven vrátily se zas knihy o naší vlasti, její slavné minulosti a vystěhovaly se slátaniny o rodu Habsburků. Nové zákony osvobodily žáky i učitele od povinné návštěvy bohoslužeb a církevních průvodů. Učitelé zbaveni prací mimoškolních v úřadech a komisích a vrátili se ke školní práci zas celí, vznešenému úkolu věnují všechny své síly, aby zahladili těžké stopy na mravním úpadku i ve vzdělání mládeže, aby vychovali vědomé a osvícené republikány. Pravda zvítězila i ve škole. Dnes můžeme učit místo lži pravdě, místo přetvářky poctivost, promluviti od srdce k srdci.
Slavnou a vděčnou vzpomínku zasíláme legionářům, bojovníkům za naši svobodu, kteří dosud se do osvobozené vlasti nevrátili z dálných krajin východu. Těm patří dík náš i sláva dějin.“

První republika
Svoboda země vnesla nový život také do školy. Učitelé František Váňa a Leopold Čížek se vrátili z války v prosinci roku 1918 a nastoupili zpět ke svému povolání. Dne 7. března 1919 se po celé zemi, i ve slivenecké škole, slavily narozeniny T. G. Masaryka a 28. března Fr. Váňa ve vyzdobené tělocvičně vzdal proslovem čest, v den narozenin, učiteli národů J. A. Komenskému. Konec školního roku se „se vznešeností slavil poctami“ dalšímu velikánovi našich dějin, Mistru Janu Husovi. V tomto duchu se velkolepé školní akce i konec školního roku konaly po celé prvorepublikové období. Brzy k nim přibyly pravidelné oslavy výročí vzniku Československa dne 28. října.
Až dva roky po skončení války – v srpnu 1920 – se konečně vrátil také Karel Zářecký, leg. poručík. Strávil v zajetí šest let a zpáteční cestu vykonal z Vladivostoku kolem světa přes Ameriku a Německo za 35 dní. Na zdejší škole pak už nevyučoval, nastoupil od října do obecné školy v Radlicích.
V březnu 1921 se vzdal správy školy dlouhodobě nemocný řídící učitel Pinkas a do konce školního roku ji vedl L. Schmid. Od následujícího roku se místa ujal Jan Synek, řídící učitel z Prosenic, který byl vybrán z kandidátů konkurzu na tento ředitelský post. Ve stejnou dobu byl při místní škole založen odbor dorostu československého Červeného kříže, jehož členy se staly všichni žáci. Základní činností odboru byla péče o čistotu v obci, zahradničení na školním pozemku a pochopitelně získávání povědomí o zdraví a lidském těle. Děti dostaly pohlednice tematicky zaměřené na lidské zdraví a odznaky Červeného kříže.
Pro zajímavost lze zmínit, že v témže roce byl také zákonem zrušen povinný celibát učitelek, takže poprvé zde na škole mohla vyučovat vdaná žena – Ludmila Heffnerová (roz. Šebestová). Do té doby se učitelky nesměly vdávat (kromě učitelek ručních prací), a pokud celibát porušily, musely učitelské místo opustit.
Od roku 1921 se začátek školního roku posunul opět na 1. září a letní prázdniny byly stanoveny tak, jak je známe i dnes. Ovšem na rozdíl od současnosti trval pracovní týden šest dnů a do školy se chodilo i v sobotu. Pětidenní pracovní týden byl zaveden až mnohem později, v roce 1968.
Děti ani učitelé nechyběli u žádné významné akce, která se v obcích odehrávala. V roce 1921 byl před obecním domem položen základní kámen k pomníku Mistra Jana Husa. Za učitelský sbor a žactvo ho poklepal správce školy L. Schmid se slovy: „V této slavnostní chvíli, kdy žije národ v rozvášněné době, poklepávám tě s přáním, aby splnilo se největší přikázání Mistra Husi: Milujte se vespolek.“
Při slavnostním odhalení pomníků padlým ve světové válce 20. května 1922 v Lochkově a 10. června v Holyni žáci V. třídy zazpívali písně Anděl Lásky, Bývali Čechové a obě národní hymny (českou a slovenskou).
Poměrně častými se staly divadelní představení hrané školními dětmi pod vedením učitelů. Ve dnech 5. a 8. května 1921 byla předvedena v režii učitele Vladimíra Vlasáka hra se zpěvy a tanci Kouzelné střevíce od Josefa Košťálka. Představení se opět konalo v hostinci U Křížů (dnešní Schäfer shop) a jeviště ochotně zapůjčil odbor Národní jednoty pošumavské. Veliký úspěch hry přinesl i příznivý finanční obnos, jenž byl věnován na žákovskou knihovnu a školní pomůcky. Další velice zdařilé představení, tentokrát hru Princezna Zlatohvězdka od Habarta, děti odehrály 25. března 1922. Představení se natolik líbilo, že byla krátce nato ještě dvakrát opakováno. Děti nebo i sami učitelé často hráli ve Slivenci, Lochkově a Holyni také loutkové hry pro děti i dospělé. Místní školní rada dokonce později založila fond určený ke správě výnosů z těchto představení.
Když vstoupil v platnost tzv. malý školský zákon, učitelský sbor uspořádal 3. prosince 1922 na toto téma besedu s rodiči. Zákon mj. stanovil povinnou osmiletou školní docházku, zavedl nové předměty, upravil náboženskou výuku a přinesl další změny, o nichž byli rodiče touto cestou informováni a jejich dotazy jim zodpověděl odborný učitel z Bubenče Bohuslav Kádner.
Ve školním roce 1922/1923 podnikli žáci kromě několika vycházek a výletů do okolí, jako například na Křivoklát a na Pražský hrad, i návštěvu kina v Hlubočepích. Bylo to zřejmě poprvé, co zašli společně do biografu a možná pro mnohé děti jejich první návštěva kina vůbec. Promítal se film o životě českých legionářů na Sibiři.
Řídící učitel Jan Synek odešel v březnu 1927 do penze, toto místo dočasně svědomitě spravoval učitel Jan Houda a od srpna 1929 okresní školní výbor ustanovil novým ředitelem Václava Hochmanna, řídícího učitele z Budňan.
V prvorepublikovém období se hojně udržoval vlastenecký duch pravidelnými oslavami a vzpomínkami při výročí velikánů českého národa, při nichž ředitel nebo učitelé slavnostně řečnili, děti přednášely básně a zpívaly písně, případně hymnu. Připomínány tak byly velké osobnosti jako např. již zmíněný Jan Hus a J. A. Komenský, Jan Žižka (děti zpívaly chorál Ktož sú boží bojovníci), Bedřich Smetana, Alois Jirásek, Jan Neruda, Josef Kajetán Tyl a další, samozřejmě včetně osobností zakladatelů státu v čele s T. G. Masarykem. Jedna z význačných slavností se konala při příležitosti desetiletí existence čsl. republiky roku 1928. K slavnosti pořádané na prostranství před školní budovou zvaly veřejné vyhlášky všechny občany, zvláště místní školní radu a obecní zastupitelstvo. Učitel Houda povzbudivým proslovem vyzvedl zásluhy osvoboditelů státu, vzpomenul školy dřívější doby a „nynějšího školství v osvobozeném státě i to, jak škola a učitelé budili touhu po osvobození a vlastní vládě“. Ke konci se provolávala sláva státu a prezidentovi. Žáci vzdali úctu vztyčené státní vlajce a zazpívaly hymnu a nakonec přednesli slavnostní scénu Svoboda od Antonína Jaroše.
Konaly se také další stromkové slavnosti podobné té, při níž byly zasazeny lípy před školou. Žáci tak zasadili mnoho ovocných stromků ve školní zahradě, vrby a topol u rybníka nebo v květnu 1928 lípu při polní cestě ze Slivence do Malé Chuchle. Bohužel i tehdy existovali vandalové. Pan Houda ve školní kronice zoufá: „Budiž žalováno, že však tato lipka byla 7. 6. neznámými surovci zlomena, kterýžto čin rozrušil místní obyvatelstvo a byl jím také odsouzen.“
Kromě vyučování římskokatolického náboženství bylo zavedeno také vyučování československého náboženství, které jako první vedl Václav Šťastný, farář čsl. církve ze Zbraslavi. Později se příležitostně vyučovalo ještě i náboženství církve českobratrské evangelické.
V nově zřízeném biografu tělocvičné jednoty Sokol ve Slivenci se od října 1929 konalo každou druhou neděli dětské „kino-představení“. Na promítání zábavných i poučných filmů se děti vždy velmi těšily a tak bývala návštěvnost dosti velká. Oslavu 80. narozenin T. G. Masaryka dne 7. března 1930 pořádal učitelský sbor se žáky právě v tomto novém kině. Událost to byla opravdu veliká, a tomu odpovídala i velkolepá slavnost.
Jedno z praktických nových vybavení místní školy představovala školní kuchyně, jež byla zřízena v lednu 1930. Využívaly ji také žákyně při hodinách vaření. Tomuto předmětu se věnovaly s radostí a zdokonalovaly se v něm. K tomu se pojí následné „polévkové“ či „stravovací akce“, které se začaly pravidelně připravovat pod vedením učitelky domácích nauk. Vařily se polévky nebo jiné pokrmy určené pro chudé děti především z rodin nezaměstnaných.
Protože se ve třicátých letech ve školách pro zkvalitňování výuky snižovaly počty dětí ve třídách, a zároveň opět rostl počet žáků na zdejší škole, vniklo krátce po sobě několik nových poboček při postupných třídách. Ve školním roce 1933/1934 byl stav žáků následující: v I. a bylo 35 chlapců (uč. Antonín Svoboda), v I. b bylo 30 dívek (uč. Jarmila Vorlíčková), ve II. a bylo 31 chlapců (uč. Jan Houda) a ve II. b 32 dívek (uč. Olga Zoubková), do III. a chodilo 31 chlapců (řídící uč. Václav Hochmann a do III. b 32 dívek (uč. Ladislav Schmid) ve IV. třídě bylo 36 žáků (výpomocná uč. Marie Klosová), v V. třídě 48 žáků (výpomocná uč. Marie Beranová) a v VI. třídě 41 žáků (výpomocný učitel Jan Voříšek). Celkem tedy 316 žáků (159 chlapců a 157 dívek).
Jelikož škola pojala jen osm tříd, ale těch bylo devět, zavedlo se ve druhých třídách střídavé dopolední a odpolední vyučování. Tento systém se běžně praktikoval pro vyrovnání kapacity tříd i v dalších letech.
V srpnu 1935 ukončil své působení na škole Václav Hochmann, který odešel do důchodu. Při odchodu učitelům popřál pokojné zdraví a podotknul, že je nutné, aby „učitelstvo vždy drželo při sobě“ a mělo na mysli prospěch školy a svého stavu. Místo řídícího na čas zaujal nejstarší člen učitelského sboru Ladislav Schmid a následujícího roku byl jmenován ředitelem nově příchozí Jan Netušil. Ten měl však již také krátce před penzí a na odpočinek odešel tři roky nato.
Den 18. září 1935 je zapsán ve školní kronice jako předzvěst a jeden z prvních zřejmých příznaků rostoucího napětí blížící se nejisté doby. Konala se poplachová zkouška, při níž se během dvou minut v úplném pořádku a klidu vyprázdnily všechny třídy. Poplachové zkoušky se od té doby začaly konat každoročně, a posléze čím dál častěji.
Finanční úspory z výnosů dětských besídek a divadelních představení dovolily škole nákup radiopřijímače a školního rozhlasu, který byl instalován o prázdninách roku 1936. Zařízení včetně montáže stálo 7500 Kč a jeho splácení trvalo ještě dva roky. Díky obětavosti vyučujících, kteří stále hráli s dětmi divadlo, příspěvkům místní školní rady a darům některých firem se podařilo dluh v krátké době uhradit.

Protektorát a druhá světová válka
V roce 1938 ještě před Mnichovskou dohodou vstoupily v platnost nové zákony o obraně a úsporných opatřeních. Po vyhlášení protektorátu v březnu 1939 dopadla na školy celá řada nových nařízení. Jedna z učitelek – židovka Marie Polláková – byla pro svůj původ odvolána a ze školní služby propuštěna. Žáci museli opět začít pořádat veřejné finanční sbírky, jejichž výtěžek se tentokrát posílal Německému Červenému kříži. Na základě nařízení úřadů musely být ze školních knihoven odstraněny všechny „závadné“ knihy, navíc byly značně zredukovány všechny obrazy, mapy a školní pomůcky. Dokonce i školní pamětní knihy a kroniky do roku 1940 musely být uloženy stranou a pro školní rok 1940/1941 se založily kroniky nové. Zavedla se rozšířená výuka němčiny už od první třídy a byl na ni zejména při inspekcích kladen zvláštní důraz. Předepsaným zkouškám ze znalosti němčiny byli však podrobováni i všichni učitelé. Okresní školní výbor dále nařídil, aby ve školních budovách nebo v okolí byly zajištěny prostory, kam by se mohli žáci ukrýt v případě leteckého poplachu. Ve slivenecké škole bylo jako nejvhodnější shledáno sklepení a sousední domy. Poplachová cvičení se později v průběhu války konala čtvrtletně a pak dokonce každý měsíc.
V roce 1940 byla na pokyn okresního školního výboru Praha-venkov zřízena z prázdného bytu řídícího učitele mateřská škola pro děti ve věku 3 až 6 let. Slavnostní otevření školky proběhlo 15. ledna 1940. Nejdříve bylo zapsáno 37 dětí a připravovala se pro ně jedna třída, ale pro velký zájem rodičů se zápis opakoval a pro konečných 56 zapsaných dětí měly být otevřeny třídy dvě. Avšak kvůli nedostatku učitelek školka nakonec zůstala jednotřídní. První učitelkou v mateřské škole se stala Marie Honsová z Trhových Svinů.
Tradiční školní oslavy výročních dnů republiky v průběhu války ustoupily do pozadí, nebo se zcela zrušily, zato přibyly oslavy významných dnů říšských… Během vyučování se připomínaly úspěchy německých vojsk v bojích a slavily se narozeniny Adolfa Hitlera, při nichž musely být vyzdobeny třídy a na školní budově byla vyvěšena říšská a protektorátní vlajka. Pro Německý Červený kříž se sbíraly léčivé byliny, papír, kosti a další materiály. Pro vojenskou výrobu samozřejmě byly opět cenné především kovy, které děti přinášely pravidelně. O sbírkách museli učitelé měsíčně podávat výkazy okresnímu školnímu výboru. V zimním období se při velkých mrazech vzhledem k nedostatku uhlí neučilo a tradiční polévkové akce, pro něž bylo kvůli zavedeným potravinovým lístkům a všeobecné drahotě obtížné zajistit suroviny, bývaly daleko chudší. Stravovací akce se však nikdy zcela nepřerušily, ba naopak, mnohem více dětí bylo na nich závislých.
V průběhu války řídila školu učitelka Anna Kalhousová. Nastoupil sem také učitel Josef Vácha, který ve Slivenci setrval po mnoho roků a stal se oblíbeným a uznávaným.
Od poloviny září 1944 byli v rámci totálního válečného nasazení zdejší učitelé Karel Šmerhovský, Josef Vácha a Josef Kortus začleněni do výkopových prací v Prokopských skalách v Hlubočepích. Pracovali v tvrdých podmínkách na tři směny osm hodin denně.
Dne 11. března 1945 zabralo školní budovu německé vojsko. Správa školy vystěhovala všechny učebny a školní zařízení uskladnila v jedné ze tříd v prvním poschodí. Asi sto příslušníků SS ve škole drancovalo interiéry, lámalo a pálilo nábytek a podlahy a ničilo všechno vybavení. Úřadovnu a archiv se před nimi podařilo odvézt do bezpečí a uskladnit ve sklepení bytu paní Kalhousové.
Aby se mohlo učit, pronajaly se místnosti v hostinci U Žídků v Novém Slivenci, kde byly zřízeny dvě třídy a v nich byly hodiny rozděleny tak, aby každá třída měla celodenní vyučování.
Po vypuknutí Pražského povstání 5. května 1945 dopoledne se snažil místní národní výbor odzbrojit nacisty ubytované ve školní budově. Plně vyzbrojení vojáci však neměli v úmyslu se vzdát a naopak chtěli školu úplně rozbořit, avšak odpoledne byli donuceni ji opustit. O dva dny později posloužila jako útočiště většině prchajících obyvatel z Chuchle. Vařila se tu pro ně polévka a káva. Dne 8. května se všichni vrátili bezpečně zpět do svých domovů.
Konec války a návrat prezidenta Edvarda Beneše do vlasti školní pamětní kniha vítězně oslavuje:
„Náš pan president opět doma! Triumfální cesta z exilu na Pražský hrad. Den 16. V. 1945 si všichni pamatujme! Ten den připomínejme tátové svým synům a matky svým dcerám. Ten jarní den, plný slunce, květů a radosti. Byl prostý a nádherný, byl koncem a začátkem současně. To, o čem jsme nikdy nepochybovali, v co jsme ani na okamžik nepřestali věřit, se uskutečnilo. Příjezd presidenta republiky do osvobozené Prahy se stal důkazem, že pravda, právo a spravedlnost, hodnoty, které činí člověka zase člověkem, zvítězily. Barvy praporů, vůně květů, chuť polibků a nesmírná váha svobodného slova, to všechno je nyní naše, patří to zase k našemu životu, jako vzduch, jež dýcháme.“

Poválečné období
Po válce musela být poškozená školní budova vyklizena a opravena. V kuchyni se obnovilo pravidelné vyváření pro děti a už v červnu se opět standardně vyučovalo. Školní výbava a pomůcky se vrátily na své místo, cenné svazky žákovské a učitelské knihovny, kterou na vlastní nebezpečí zachránila správa školy, nadále sloužily svému účelu. Část vzácné desetisvazkové československé encyklopedie po celou dobu války uchovával farář Augustin Dragoun. Obnoveny byly i školní oslavy ke dni vzniku republiky 28. října, narozeniny Edvarda Beneše 28. května či uctění památky T. G. Masaryka při výročí jeho narozenin a úmrtí. Přibyla však i například oslava 7. listopadu, výročí bolševické revoluce, jež byla od té doby připomínána pravidelně. V poválečných měsících bylo několik učitelek přeřazeno do vyprázdněného pohraničí, kam se posílalo i některé vybavení, jako knihy a učebnice. O prázdninách se učitelé zapojili do prací na výstavbu a obnovu republiky, při žňových pracích, při brigádě na rekonstrukci silnice, pomáhali v kancelářských pracích na úřadech či v jiných činnostech. Učitel Vácha se každoročně přes léto svědomitě věnoval včelařství. Děti hojně sbíraly léčivé byliny, textilie, papír a jiné užitkové materiály.
Od roku 1946 se začalo jednat o vybudování měšťanské školy ve Slivenci. Byl předběžně vybrán pozemek na stavbu školy a zařizovala se potřebná povolení, nicméně ke konečnému rozhodnutí o stavbě nedošlo.

Škola v období socialismu
Po únorových událostech roku 1948 nezůstala bez dopadu ani slivenecká škola. Místní akční výbor – zdůrazněme, že bez předložení patřičných důkazů – nařkl dosavadní řídící učitelku Annu Kalhousovou-Žižkovou z nespolehlivosti a neoblíbenosti a prosadil její odvolání z funkce vedení správy školy. V den smrti Jana Masaryka, ministra zahraničních věcí, 10. března 1948, poslouchaly všechny děti ve školním rozhlase relaci o jeho životě a díle. Z volby Klementa Gottwalda novým prezidentem dne 14. června 1948 si taktéž škola vyslechla rozhlasovou reportáž... Ke konci školního roku byl na místo ředitele jmenován Josef Šťáva, dosavadní řídící učitel v Žatci.
V dubnu 1948 vstoupil v platnost zákon o základní úpravě jednotného školství. Zdejší dosavadní obecná škola se stala školou národní, organizovaná jako pětitřídní (první stupeň jednotné školy). Místní pomocná třída byla přeměněna na zvláštní školu a její správou byl pověřen učitel Josef Vácha. Střední škola (druhý stupeň jednotné školy) byla ve Slivenci nouzově zřízena v bývalém křižovnickém velkostatku. Díky ochotě a dobrovolným pracím zejména sliveneckého učitelstva byly ve velkostatku adaptovány místnosti, v nichž se začalo vyučovat. Slavnostní otevření střední školy se konalo 26. září 1948. Od této doby již nemuseli starší žáci vyšších tříd dojíždět do Prahy. Ve stejném roce byla také vybudována mateřská škola v Lochkově. V prosinci 1948 vzniklo Sdružení rodičů a přátel školy (SRPŠ), v dubnu 1950 pionýrské oddíly Junáka (POJ), pozdější pionýrská organizace. Upustilo se od někdejších oslav významných dnů některých osobností, především T. G. Masaryka, J. A. Komenského a J. Husa, a také dne vzniku republiky 28. října. Naopak se začala „slavit“ vesměs socialistická výročí, jako VŘSR, jubilea V. I. Lenina, J. V. Stalina apod.
Od roku 1950 byl na škole novým ředitelem Jaroslav Novák, jenž do té doby vedl národní školu v Kosoři. V následujících letech učitelé plnili četné normy předepsaných mimoškolních prospěšných prací a socialistických závazků a děti opět organizovaly především sběr léčivých bylin, přírodních plodů (kaštany, žaludy, šípky atd.) a nejrůznějších surovin (papír, kovy, odpadové materiály). Nicméně žáci také opět začali častěji jezdit na různé výlety a navštívili ZOO či Štěchovickou přehradu a další kulturní akce, kina a divadla. Mezi novými vyučovacími předměty samozřejmě nechyběla ruština, naopak od jiných předmětů, jako třeba náboženství, se upouštělo. Zpočátku ještě rodiče mohli v případě zájmu své dítě na jeho vyučování přihlásit, ale později hodiny náboženství zcela zanikly. Dlužno ještě dodat, že v roce 1952 byl zdejší farář Augustin Dragoun uvězněn na 18 měsíců, takže se po tuto dobu nevyučovalo římskokatolické náboženství a zůstaly jen hodiny náboženství československého, které zde tehdy učila Anna Machová z Radotína. V téže době se zvláštní škola nastěhovala z dosavadního domu čp. 360 v ulici Na Přídole do přestavěné školní budovy. Ředitelem zvláštní školy zůstal Josef Vácha, který zde učil až do druhé poloviny sedmdesátých let. Jeho manželka Elen Váchová, původem Italka, na škole též po celou dobu působila jako družinářka.
Reformou z roku 1953 se škola ve Slivenci stala osmiletou střední školou, učebny vyšších tříd zůstávaly v bývalém velkostatku a ředitelem byl jmenován Vilém Kacetl. Další školská reforma z roku 1960 stanovila povinnou školní docházku na 9 let, a tak vznikla základní devítiletá škola. Počet tříd v padesátých a šedesátých letech pomalu stoupal a pro nedostatek učeben se podobně jako před válkou vyučovalo střídavě.
K realizaci dlouho zamýšlené stavby nové školní budovy pro 2. stupeň ZŠ konečně došlo v roce 1967. Na sousedním pozemku vedle staré školy byly vystavěny moderní pavilony, které krajský národní výbor nechal vybavit novým nábytkem a mnohými pomůckami. Výstavba budovy a její zařízení stálo bezmála 3 miliony Kčs. Slavnostního otevření nové školy se zúčastnil velký počet občanů, rodičů a přátel školy, všichni učitelé a žáci, předsedové MNV Slivence a Lochkova a řada vedoucích funkcionářů okresních výborů a školství. Slavnostní akt zahájil předseda MNV Slivence p. Tesař uvítáním hostů a proslovem o důležitosti školy pro obec. Po něm ředitel školy Vilém Kacetl poděkoval všem, kteří se o výstavbu zasloužili, a vybídl žáky, aby se v nové škole dobře učili a slušně se chovali. Nakonec náměstek předsedy ONV Praha západ pan Kosan přestřihl pásku se slovy: „Ať nám tato škola vychovává vždy čestné a upřímné občany, kteří se stanou důstojnými nástupci zdejších funkcionářů.“ Naštěstí hned druhý den zavládl v nové škole běžný školní ruch a v nových třídách začala výuka. Do místností v bývalém velkostatku, které dosud sloužily vyšším třídám, se naopak dočasně přesunuly třídy nižších ročníků ze staré školní budovy. Ta pak mohla být konečně zcela zrekonstruována.
V roce 1968 Národní divadlo věnovalo obyvatelům Slivence na oslavu 100. výročí položení základního kamene představení Zimní pohádka. Touto akcí bylo připomenuto, že v roce 1868 Slivenečtí přivezli pro Národní divadlo jeden ze základních kamenů divadla ze sliveneckého mramoru. Návštěvu představení a odvoz občanů organizoval místní národní výbor společně se školou.
Politické události roku 1968 a srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy se chodu zdejší školy nijak závažně nedotkly. Podle školní kroniky zde údajně probíhal normální život, neobjevovaly se žádné zjevné protisovětské ani protisocialistické tendence. Následná výuka a vedení školních akcí však nadále vedlo k utužování „lásky k socialistické vlasti a celému socialistickému táboru,“ jak si tehdejší režim žádal. Konaly se standardní slavnosti 1. máje, VŘSR či Vítězného února, později honosné oslavy a besídky při příležitostech nejrůznějších kulatých výročí – dokonce i 50. výročí založení KSČ.
V roce 1969 se vystřídali ve funkcích ředitele a zástupce ředitele Vilém Kacetl s Evženem Rozenským a Vilém Kacetl o dva roky později odešel do penze. Do funkce zástupce ředitele byla jmenována Jana Melicharová, která se v roce 1973, kdy přešel Evžen Rozenský na ministerstvo školství, stala ředitelkou. Ještě předtím byl však Evženu Rozenskému ministerstvem školství udělen čestný titul „vzorný učitel“ za příkladné plnění úkolů, vzdělávací práci a obětavou veřejnou činnost. Stejný titul zaslouženě obdržel také ředitel zvláštní školy Josef Vácha. S ním se učitelský sbor srdečně rozloučil v červnu 1975, kdy ze školy po mnohaleté úspěšné činnosti odešel.
Na škole posilovala svůj vliv pionýrská organizace, které se v sedmdesátých letech podařilo získat do svých řad až 70 % všech žáků. Pionýři se podíleli na mnoha kulturních akcích a veřejných vystoupeních a „aktivně asistovali“ především při oslavách socialistických svátků. Byli kromě toho zapojeni do některých prací prospěšných pro obec, organizovali sběr surovin a starali se o čistotu v obci.
Škola úzce spolupracovala s MNV; učitelé se účastnili obecních zasedání a zajišťovali se žáky kulturní programy. Rovněž závodní organizace KSČ a ROH, které měly na škole silný vliv, „pomáhaly při řešení problémů a plnění úkolů“. V rámci spolupráce se SRPŠ se pořádaly přednášky a besedy s rodiči a staršími žáky.
Zcela jistě mezi ty příjemnější změny bylo stále častější pořádání mimoškolních akcí, jejichž cílem bylo poznávat Prahu a okolí. Skupiny žáků za doprovodu svých učitelů i rodičů navštěvovaly různá zajímavá místa, aby se seznámily s jejich historií a krásou. Mezi pravidelné akce patřily také návštěvy kina, veřejná vystoupení, výchovné koncerty, exkurze na výstavy či do muzeí nebo kurzy plavání. Žáci sbírali cenné diplomy a dosahovali úspěchů ve školních olympiádách, sportovních soutěžích a závodech v malé kopané, hokeji, lehké atletice, či odbíjené, v turistických a branných soutěžích, ale také ve výtvarných soutěžích a výstavách (Socialistická Praha, Děti, mír a umění a další).
Dne 1. července 1974 nabyl účinnosti zákon České národní rady o změně hlavního města Prahy, v důsledku kterého byly obce Slivenec a Holyně přičleněny k Praze 5. Při této příležitosti navštívili školu inspektoři Prahy 5 a představitelé OV KSČ téhož obvodu, aby si ji prohlédli.
V lednu 1979 ministerstvo školství vyhlásilo mimořádné prázdniny v důsledku celostátní energetické krize způsobené prudkými mrazy a sněhovou kalamitou. Nevyučovalo se několik týdnů a kvůli tomuto neplánovanému volnu pak musely být zrušeny jarní prázdniny, školní výlety i lyžařské výcviky, aby se dohnala mezera ve výuce.
Počet žáků se v sedmdesátých letech pohyboval mezi 280 a 310, počet tříd postupně vzrostl na 12, čemuž také odpovídal počet pedagogických pracovníků (až 15). Avšak koncem zmíněného desetiletí se v celé zemi projevil nedostatek kvalifikovaných učitelů a také naše škola se s tímto problémem potýkala. V nižších třídách a školních družinách působily neaprobované učitelky a vychovatelky. Učitelský sbor přesto odváděl velmi dobrou práci a v roce 1979 kolektiv obdržel u příležitosti Dne učitelů Čestné uznání vlády ČSSR a ÚRO za vynikající výsledky v soutěži za vysokou efektivitu a kvalitu práce.
Ve školním roce 1979/1980 nacvičovaly pod vedením učitelky Marie Dolejší mladší žákyně vystoupení na obvodní spartakiádu, které se uskutečnilo v červnu 1980. Vzhledem ke konání celostátní spartakiády byl tento školní rok ukončen již 13. června. Zbylé dva týdny v červnu učitelé s žáky věnovali úklidu školy, práci na pozemku, úpravě kabinetů a celkové péči o školní budovy.
Další nová školská koncepce v roce 1980 přinesla změnu z dosavadní devítileté základní školy na osmiletou. Na škole bylo celkem 12 tříd s 343 žáky, 15 učiteli, 3 vychovatelkami ve školní družině, skupinové vedoucí pionýrské organizace a několika správními zaměstnanci. Počet žáků v dalších letech stoupl až na takřka 400 a tříd bylo podle aktuální potřeby kolem 12 až 15.
Při škole vznikla tzv. rozmisťovací komise složená ze zástupců učitelského sboru, SRPŠ, MNV i závodní organizace KSČ. Komise pomáhala žákům, kteří končili povinnou školní docházku, vybírat další vzdělávání odpovídající jejich schopnostem a vědomostem. Komise tím pádem měla vliv na to, jakou školu či obor si žáci vyberou a kdo půjde dále studovat. Později byla dokonce vytvořena i komise pro výběr žáků do vojenských škol. Ta se scházela každý měsíc a jejím cílem byl výběr žáků ke studiu na vojenské školy, a to již od 5. tříd. Pro usnadnění výběru budoucího povolání žákům vyšších ročníků škola pořádala exkurze do některých výrobních závodů (často především do závodu Janka Radotín). Každoročně se konaly besedy s členy Lidových milicí nebo důstojníky Československé lidové armády, kteří s dětmi diskutovali na téma obrany vlasti a užitečnosti vojenského povolání.
Začala se pravidelně organizovat škola v přírodě, jezdilo se často do Jetřichovic, později i na jiná místa zpravidla v podhorských a horských oblastech, oblíbenými bylo Jablonné v Podještědí, Harrachov, Kubova Huť, Kouty nad Desnou a další lokality. V zimních měsících se žáci zúčastňovali povinných lyžařských výcviků, v průběhu roku též výcviků plaveckých. Vyhlašovaly se soutěže ve sběru léčivých bylin, výtvarné, hudební či sportovní soutěže, konala se každoročně celoškolní branná cvičení. Mnoho žáků z řad pionýrů navštěvovalo pionýrské zájmové oddíly, jako myslivecký, sportovní, taneční, turisticko-branný, všeobecný apod.
Tehdy ještě nepolevovaly školní oslavy významných dnů, výročí a státních svátků. Pod patronací závodního výboru ROH se na škole uskutečňovaly oslavy MDŽ a Dne učitelů, kde vystupovali se svým programem žáci nižších tříd. U příležitosti významných dnů se konaly ideologické konference, při nichž se učitelé scházeli se zástupci MNV a výborů KSČ. Ani žáci, ani učitelé nemohli chybět při oslavách 1. máje a 9. května v obci.
Rok 1985 se nesl opět ve znamení spartakiády, kvůli níž školní rok končil už v polovině června. Žákyně 7. třídy byly zapojeny do nácviku a vystoupily na obvodní i městské spartakiádě. Při výročí VŘSR a 40. výročí osvobození vlasti Rudou armádou se všichni žáci a zaměstnanci podíleli na okázalé výzdobě školy a poté vyslechli slavnostní rozhlasovou relaci. Při údržbě a zvelebení školy a jejího okolí bylo v průběhu roku odpracováno mnoho brigádnických hodin.
Náplň a řízení školní výuky se nadále doslova nesly k uskutečňování a rozvíjení úkolů dokumentu ÚV KSČ O dalším rozvoji československé výchovně vzdělávací soustavy. Nezapomínalo se na kulturu; téměř každá třída navštívila v průběhu školního roku alespoň jedno divadelní a filmové představení. Žáci dále pravidelně navštěvovali různá muzea a výstavy, planetárium, pořádali dějepisné exkurze na památná místa do Prahy nebo okolí.
Každý rok byl doslova nabit nejrůznějšími soutěžemi a sportovními závody. Velmi úspěšně dopadly soutěže například v letech 1987 a 1988, kdy slivenecké děti vyhrály nebo se umístily na některých z prvních míst v Běhu Mladé fronty, ve výtvarné soutěži Poznej sovětský film a Děti, mír a umění. Vyhrály soutěže o nejlepší fotografii, obvodní soutěž v recitaci a ve zpěvu, soutěž Partyzánský samopal a Smíchovský klíč. Odměnami kromě diplomů a čestných uznání byly třeba i sladkosti. V případě pionýrských soutěží a akcí býval někdy pro vzorné a aktivní pionýry odměnou jednodenní zájezd.

Od Sametové revoluce až po současnost
Ze zavedeného režimu dosavadních běžných činností školu pochopitelně vytrhla Sametová revoluce a následné společensko-politické události. Po listopadu 1989 proběhlo na školách hlasování o důvěře k vedoucím pracovníkům. Ředitelka Jana Melicharová a zástupkyně Hana Hanová důvěru získaly a na zdejší škole ve funkcích zatím zůstaly. Ze soudružek a soudruhů učitelů byli opět paní a páni učitelé, na což si děti nějakou dobu zvykaly. Přepracovávaly se osnovy a učebnice, ve vyšších třídách se nekvalifikovala občanská nauka a dějepis. Výuku ruštiny doplnila a pak nahradila angličtina a němčina, s čímž souvisela nutnost rekvalifikace vyučujících. Začalo se s diferencovaným vyučováním (dělení tříd podle prospěchu žáků) a odpadl nábor žáků do vojenských škol. Mateřská škola přišla v restitučním řízení o svou budovu (dnešní Schäfer shop) a musela být dočasně přesunuta do starého školního objektu. Žákovská i učitelská školní knihovna se začaly postupně doplňovat o nové knihy, které do té doby nemohly být vydány. Nadále se pořádaly školní turnaje a závody, olympiády, sportovní a vědomostní akce, ale přirozeně již zmizely soutěže v duchu minulého režimu. Pokračovaly také oblíbené školy v přírodě.
Ve školním roce 1990/1991 byli v Praze 5 odvoláni všichni ředitelé základních škol a jejich zástupci a v červnu 1991 uspěla v konkurzním řízení na místo ředitelky Věra Futasová, zástupkyní se stala Marie Hrušková. Jana Melicharová odešla koncem školního roku do penze.
Po třiceti letech od svého otevření již pavilonová školní budova trpěla závažnými nedostatky, vyskytly se problémy s topením, kvůli nimž se v únoru 1991 omezilo vyučování pouze na tři hodiny denně. Na podzim následujícího roku proběhly rekonstrukce školních budov, zejména opravy topení, které bylo dlouhodobě zdrojem mnohých potíží. Žáci byli po dobu rekonstrukce posláni na školu v přírodě do Beskyd, Jeseníků a Krkonoš. Příští rok došlo na další stavební úpravy a údržbu školního areálu a kromě toho byl postaven pavilon šaten. Z důvodu rekonstrukce staré školní budovy se třídy 1. stupně přestěhovaly do nové budovy a do družiny a upravil se rozvrh. Rekonstrukce staré budovy odhalila napadení dřevomorkou, takže byla nezbytná kompletní oprava a stavební práce se protáhly na několik dlouhých roků.
Avšak školní společenský život neutuchal. V pololetí roku 1992 se konala velká vánoční besídka pro rodiče a žáky a pololetní karneval, na jaře pak tzv. jarní burza a výstava žákovských prací. Výstava sklidila nebývalé uznání a obdiv návštěvníků a přinesla i příznivý výtěžek z prodeje výrobků, převážně vydařených dekoračních předmětů. Pro značný úspěch této výstavy se podobné akce v příštích letech opakovaly.
V květnu 1993 se žáci vyšších tříd vypravili na zájezd do italského Bibione a v rámci tohoto výletu navštívili ještě Benátky, Terst a Veronu. Zahraniční školní zájezdy se od té doby pořádají v podstatě pravidelně. Také učitelé si přišli na své, když byli vysláni na zájezdy do Polska či Beneluxu.
Nové stavební práce na pavilonech začaly v polovině devadesátých let, kdy se přestavovala jídelna, která byla potom otevřena a uvedena do provozu v září 1996. Z popudu rodičů a z jejich řad byla sestavena stravovací komise, která měla možnost kontrolovat kvalitu připravovaných jídel ve školní kuchyni, čistotu nádobí apod. Od toho roku se v důsledku prodloužení povinné školní docházky škola stala opět devítiletou. Měla celkem 13 tříd, v nichž vyučovalo 18 učitelek (bez jediného učitele!) včetně ředitelky a zástupkyně. Jediným mužem působícím na škole byl školník Jiří Přáda.
Vzhledem k nevyhnutelné modernizaci a výuce nového předmětu výpočetní techniky se v roce 1997 zřídila z jednoho kabinetu počítačová učebna. Rozsáhlé vymalování vnitřních prostor si vyžádalo přesuny tříd a hromadné stěhování všeho nábytku a vybavení. Několik dlouhých týdnů se neslo v duchu oprav a údržby interiérů a ve třídách pavilonové budovy byly položeny nové podlahy.
Ředitelka Věra Futasová odešla v březnu 2000 do předčasného důchodu, a tak školský úřad Prahy 5 vypsal konkurzní řízení na uvolněné ředitelské místo. Uspěla v něm Eva Dvořáčková, která se od 1. dubna ujala správy školy.
Ve stejném roce byla na staré budově renovována střecha, byly položeny nové podlahy ve třídách a zrekonstruováno sociální zařízení. V červnu 2000 proběhly oslavy 100 let staré školní budovy. Na nádvoří školy, kde se shromáždilo zhruba 500 lidí, promluvila ředitelka Eva Dvořáčková a starosta Slivence Martin Lang. V budově byla uspořádána výstava starých školních kronik a archivních fotografií týkajících se školního života, které na výzvu učitelek zapůjčili lidé z obce. Rovněž se uskutečnilo setkání s bývalými pracovníky a žáky školy. Program byl ukončen kulturním vystoupením žáků místní školy a ZŠ Lochkov.
V dalších letech pokračovala přestavba a modernizace celého areálu, kdy byly zatepleny pavilony, upraveny specializované učebny pro výuku některých předmětů, zrekonstruováno topení a vyměněny kotle za plynové, opraveny interiéry a nahozena nová fasáda staré budovy. Zároveň se upravily také veškeré venkovní prostory a vybudovalo hřiště s umělým povrchem.
Škola zahájila spolupráci na mezinárodně srovnávací studii rizikových faktorů školního, sociálního a zdravotního vývoje mládeže (centrum pro výzkum dítěte na univerzitě v Yale v USA). Byla také vybrána ke spolupráci s Psychologickým ústavem Akademie věd ČR v Brně a Dětskou psychiatrickou klinikou 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Na škole začala působit Rada rodičů, která přispívá na školní i mimoškolní aktivity a organizuje pro děti různé akce. Po získání právní subjektivity v roce 2001 vznikla Rada školy, která je složená ze zástupců zřizovatele, tedy Městské části, učitelů i rodičů.
Od roku 2005 spravoval školu ředitel Vladimír Holub, jeho zástupcem byl Stanislav Petrus. V roce 2007 došlo k rozsáhlé rekonstrukci historické budovy školy za 5,5 mil. Kč. Původní špaletová okna nahradila nová, místo nevzhledných hliníkových vstupních dveří přišly nové dubové, v celé budově byla provedena kompletní výměna stoupaček a elektroinstalací, byly položeny nové podlahy, vybudovány nové prostorné šatny apod.
Od roku 2008 měla škola  ředitelku, Romanu Lisnerovou, zástupcem byl Alexandros Charalambidis. Oba přišli z Výzkumného ústavu pedagogického a pod jejich odborným vedením začal ve škole nový život.
V roce 2009 se za pomoci financí z Evropské unie, ale i z vlastních peněz Městské části a z peněz sponzorů, podařilo propojit správní pavilon se zbytkem školy, dostavět ho a kompletně modernizovat, včetně výrazného snížení spotřeby energií. O rok dříve se nástavby dočkal i 2. učební pavilon. Díky financím ze státního rozpočtu se ve škole udělala rekonstrukce slaboproudých vedení.

Stanislav Drda (s doplněním J. Plamínkové)
 
Dne 1. srpna 2013 nastoupila do vedení školy nová ředitelka Mgr. Ivana Rosová, zástupkyně ředitelky: Mgr. Vladimíra Šimáčková
Základní škola a mateřská škola Praha – Slivenec, Ke Smíchovu 16 je úplná, plně organizovaná škola s 9 postupnými ročníky. Součástí školy je i nově otevřená MŠ pro 112 dětí, která je umístěna v areálu školy. Pro předškolní vzdělávání slouží čtyři třídy, kde jsou vzdělávány děti od 3 do 6 let.

V základní škole jsou na prvním stupni 1-2 třídy v každém ročníku, na druhém stupni je v provozu vždy jedna třída v každém ročníku. Kapacita školy je 300 žáků, ve škole se dosud vyučuje kolem 180-190 žáků. V provozu je také školní družina se třemi odděleními s kapacitou více než 90 žáků.

Ve školním roce 2008/2009 byla k novému pavilonu přistavena nová část se sociálním zařízením a spisovou místností. V roce 2009 prošla škola rozsáhlou rekonstrukcí. Byla zateplena fasáda správního pavilonu a propojení správní budovy se stávajícím pavilonem školy, čímž se zjednodušil pohyb žáků a zaměstnanců školy ve vnitřních prostorách. Škole přibyly dvě nové učebny.

V letech 2011-2013 byla vybudována nová mateřská škola v pasivním standardu s kapacitou 112 dětí. Po dlouhé době se tak vyřešil kritický nedostatek volných míst pro předškoláky ze Slivence a z Holyně. Bylo vybudováno též nové foyer, které slouží jako aula školy. K dokončení celého areálu chybí ještě vystavět novou moderní tělocvičnu. Na tělocvičnu je vydáno stavební povolení, ale chybí potřebné finance.
 
Dočkali jsme se nové školky
 thn00007.jpgV pondělí 30. září se v prostorách nové auly konala slavnost u příležitosti otevření nové slivenecké školky pro 112 dětí, jejíž provoz byl zahájen 26. září.Děti, rodiče a další návštěvníci byli z nové budovy nadšení, protože ve srovnání s bývalou školkou je opravdu prostorná, vzdušná a světlá. Za Hlavní město Prahu se slavnosti zúčastnil první náměstek primátora Jiří Vávra, který naší školce popřál vše nejlepší, radní pro školství Ludmila Štvánová, která připomněla, že jde o poslední takto velkou stavbu mateřské školy, financovanou z rozpočtu Hlavního města Prahy, pracovníci odboru městského investora, firmy KD beta, zajišťující technický dozor investora, zástupci zhotovitele firmy Ingbau a samozřejmě i architekt Aleš Brotánek, autor stavby. Hlavní projev přednesla starostka Slivence Jana Plamínková (projev viz str. 3). Arch. Brotánek předal starostce cenu MŽP za nejlepší ekologický a energetický projekt, kterou projekt školky získal v roce 2009. Následovalo přestřižení pásky a provoz školky tak byl slavnostně zahájen. Slavnost zpestřily svým pěveckým a tanečním vystoupením nejen děti za školky, ale i ze ZUŠ a tanečního kroužku školy.
Ing. SimonaStrauchová
 

Projev starostky RNDr. Jany Plamínkové při slavnostním otevření nové mateřské školy

Vážení a milí hosté, vážení a milí občané Slivence a Holyně, paní ředitelko, paní učitelky a páni učitelé,

vítám Vás všechny na slavnosti u příležitosti otevření nové mateřské školy v naší městské části.

Dnešek je pro naši městskou část opravdovým svátkem, a především je to svátek pro naše školství.  Do historie sliveneckého školství se výrazně zapsaly tři roky. Tím prvním byl rok 1900, kdy byla uvedena do provozu velká historická budova slivenecké školy a tehdejší slivenecké, holyňské a lochkovské děti  tak získaly krásnou důstojnou budovu, kde získávaly své vzdělání.  Druhým byl rok 1967, kdy byly postaveny pavilony druhého stupně. Základní školství ve Slivenci tak získalo prostory, které dobře složí dodnes. Horší byla situace s předškoláky. Ačkoli byla mateřská škola zřízena již v roce 1940, tak nikdy neměla svoji budovu. V roce 1974 již bylo rozhodnuto o její výstavbě v akci Z, ale krátce poté byla obec  Slivenec nedobrovolně přičleněna k Praze 5 a o nové školce se na čtyři desítky let přestalo mluvit. Plány se vzkřísily až v roce 2007, kdy jsme dali udělat studii nové školky a posléze i projekt a získali jsme stavební povolení. Poté se projektu ujalo Hlavní město Praha, které školku ve své režii postavilo. Dnes, po šesti letech, v roce 2013, se naše původní plány zhmotnily a naše městská část tak získává poprvé ve své historii pro děti novou a velice krásnou budovu, která jí bude sloužit další desítky let. Jsem ráda, že ta budova je takto pěkná, vždyť už za našich předků dominovaly v  každé obci dvě základní budovy: kostel a škola. Chápali totiž, že děti a jejich vzdělání jsou pro život společnosti to vůbec nejdůležitější. Jsem ráda, že na to nezapomínáme ani v dnešní době.

Musím ale říci jednu důležitou věc: často mluvíme o školce, ale to není ani zdaleka jediná stavba, která se při této příležitosti postavila, ve skutečnosti jde o celý komlex staveb. Mateřská škola je samozřejmě největší a nejdůležitější, ale kromě ní zde vzniklo i toto foyer, kde právě stojíme. Je to ústřední komunikační prostor celého školského areálu, spojnice mezi pavilony školky, školy a budoucí tělocvičnou. Dále chodba mezi školkou a tělocvičnou – ta se nyní zdá veliká, ale její pravé měřítko se ozřejmí právě po postavení tělocvičny. Velmi důležitou stavbou, která ale není vůbec vidět, je celková modernizace vytápění v základní škole, kdy staré topné kanály mezi pavilony vedené venkem byly nahrazeny novými prvky a stejně tak bylo zmodernizováno vedení vody a zčásti i kanalizace.  A konečně poslední stavba se týká  celého areálu. Nově postavený požární koridor totiž velmi výrazně zvyšuje bezpečí všech dětí ve škole i všech pracovníků školy, a to také není zanedbatelný přínos. K dostavbě celého areálu nám tedy zbývá už jen poslední stavba, a to je již několikrát zmíněná tělocvična. Věřím, že se jí v dohledné době také dočkáme.

Nyní dovolte, abych poděkovala všem, kdo se na výstavbě podíleli. Samozřejmě v prvé řadě děkuji vedení Hlavního města Prahy, panu primátorovi Hudečkovi, panu prvnímu náměstku Vávrovi, který se stará o pražské finance, i paní radní Štvánové, která má na starosti školství, za to, že si Praha celou výstavbu vzala na svá bedra a že ji pro nás postavila. Dále pracovníkům odboru městského investora – panu řediteli Beránkovi, vedoucímu oddělení pozemních staveb Ing.Albertovi, paní Ing. Fülle i paní Ing. Machové, kteří často dělali opravdu věci nad rámec svých povinností, aby se stavba dokončila včas. Velmi děkuji autorovi projektu akad. Arch. Aleši Brotánkovi a celému jeho týmu – Ing. Čechovi, Ing. Praislerovi a mnoha dalším lidem za to, že pro nás tuto krásnou stavbu vymysleli.  Dále děkuji pracovníkům firma Ingbau – panu řediteli Sýkorovi, panu Laxarovi a panu Pabištovi, kteří měli výstavbu na starosti. Děkuji i firmě KD Beta, která zde prováděla technický dozor investora. A rozhodně v neposlední řadě chci poděkovat pracovníkům našeho úřadu a především Ing. Šárce Musilové, která měla se školkou opravdu hodně starostí a díky jejíž obětavosti jsme tu školku opravdu mohli otevřít 9 dní po kolaudaci, což mi doteď připadá naprosto neskutečné. Takže ještě jednou, děkuji Vám všem.